Radoslav Brzobohatý u klavíru a jeho syn Ondřej za klaviaturou. To byla dvojice, která lákala diváky do kulturního domu přesně před týdnem.
FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e - Herec, který má na svém kontě tři desítky televizních seriálů, desítky filmových a televizních rolí stejně jako protagonista bezpočtu postav ztvárněných na divadelních prknech, to je Radoslav Brzobohatý. Idol několika generací žen se na jevišti místního kulturního domu objevil se synem Ondřejem, za kterým zase stojí zástupy fanynek z řad dnešních dívek, a navíc ve hře z repertoáru vlastního divadla. V té pak v rozporu s názvem Radoslav Brzobohatý dokázal, že na smetiště zatím rozhodně nepatří.



Vloni v dubnu jste otevřel vlastní divadlo. Jaké to je být divadelním podnikatelem? Liší se ta role od vašich dosavadních aktivit hodně a co vás na tom přitahuje nebo naopak unavuje?



Je to trošičku jinak. V roli podnikatele je moje žena Hanka Gregorová. Já bych to nesvedl, není to moje parketa. Nicméně vidím, jak to všechno probíhá. Je to úplně něco jiného než divadlo. Jsou to strašlivé nervy, odpovědnost, papírování a úřady. Práce od rána do noci. Já sám bych do toho nešel.



Takže vy se považujete za principála divadla nebo uměleckého šéfa?



Ani to, ani ono. Já sám o sobě říkám, že jsem umělecký nádeník. (smích)



Nicméně divadlu jste dal jméno, takže vám musí záležet, co se v něm děje. Máte nějaký konkrétní cíl? Hru, kterou byste chtěl uvádět, nebo herce, jenž by se na vašem jevišti měl objevovat?



Je to těžké říct. Protože já po nějaké zvláštní hře sám pro sebe už netoužím. Ty role, které jsem chtěl hrát, mám už za sebou. Ale to, proč jsme to divadlo vlastně začali dělat, je to, že chceme dělat ‘normální’ divadlo a ne nějaké rádoby umělecké výstřelky. Zajímá nás prosté divadlo, které v sobě má člověčinu. Já ani Hanka nemáme rádi absurdní a mnohdy i agresivní divadlo, co je teď bohužel dost v módě. Já bych do takového divadla nejen nešel a nehrál bych v něm, ale považuji to za ničení české kultury. Taky proto jsme do toho šli a věnovali i velké peníze do rekonstrukce divadla. Naším cílem je hlavně bavit, ale nehrajeme jen komedie pro komedii, ale vybíráme hry tak, aby měly hlavu a patu, měly v sobě právě tu lidskost. Divák si může v hledišti i zaplakat, ale hlavně se má pobavit a jít s dobrým pocitem domů.



Kolika divadly jste za svou kariéru prošel vy? Spočítáte to?



Zase tak moc těch divadel nebylo. První léta jsem strávil v oblastních divadlech. Byl jsem v Kolíně, Mostě, Olomouci a Příbrami. Na oblastech jsem byl osm sezon a pak jsem odešel do Prahy. Tam jsem začínal v Libni, kde jsem strávil pět let, a pak jsem byl pětatřicet let ve Vinohradském divadle. Poté, co jsem odešel, jsem začal hostovat v Karlíně, kde doteď stále občas hraju, a teď už rok a půl máme to vlastní divadlo.



Vašemu odchodu z Vinohrad předcházely neshody s tehdejší ředitelkou Jiřinou Jiráskovou. Dokonce jste se zařekl, že do toho divadla už nikdy nevkročíte. Splnil jste to?



Začnu zeširoka. V šedesátých a sedmdesátých i osmdesátých letech byl na Vinohradech opravdu vynikající pánský soubor. Byl to nesmírně kvalitní a vyrovnaný ansámbl. A navíc to byla parta lidí, kteří si nezáviděli, což je v naší branži neobvyklé. Právě proto, že jsem tam prožil svá nejlepší léta ve skvělé partě, tak na to nikdy nezapomenu. Po tom nepříjemném a nekorektním rozchodu s paní ředitelkou jsem se zařekl, že už na Vinohrady nikdy nevkročím. Ale faktem je, že jsem tam na jednom představení byl. Jednou z nejslavnějších inscenací naší éry byl Král Krysa. Hráli jsme to pět let a udělali asi 150 repríz. Vinohradské divadlo asi po 25 letech hru znovu nasadilo a my z té staré party jsme se šli na tu nově obsazenou inscenaci podívat. To bylo jediné, kdy jsem svůj slib porušil, přestože Vinohradské divadlo mám velice rád.



Jeden z internetových serverů zabývající se celebritami říká, že o vaši osobu se na něm zajímá 8 fanoušků, zatímco syn Ondřej má fanoušků hned sedmdesát. Pozorujete to i v reálu? Jsou v hledišti diváci, kteří se jdou podívat především na Ondru?



(Smích) Není to tak úplně přesně. Samozřejmě je tam vždycky spousta těch ‘ječících holčiček’ (smích), ale je to tak, řekl bych, půl na půl.



Jak se komedie Dva na smetišti dostala na repertoár vašeho divadla?



Celé to vzniklo tak, že jsme seděli se Sandrou Pogodovou a Pavlem Dostálem někde na dvojce červeného a oni si na tu hru vzpomněli. Pavel Dostál přišel s nápadem, že by se tam dal využít Ondra, je to vynikající klavírista se smyslem pro humor, a tak tam nakonec pro něj do komedie připsal nějaké věci. Řekli jsme si, proč toho nevyužít - otec a syn na jevišti. Tu hru pro sebe kdysi napsal Miroslav Horníček a pak už ji moc nehrál. My jsme s Pavlem Dostálem celý ten kus přepsali. Jednak humor Mirka Horníčka je kapánek jiný a přece jen už je to hodně let od doby, kdy to psal. No, a myslím, že výsledek se hodně povedl.



Váš syn Ondřej hraje jen v této jediné hře. Byl problém jej k účinkování na jevišti přemluvit?



Ne, to ne. Máme jednu velkou výhodu. Asi zhruba ve čtyřech letech jsme u Ondry objevili výborný hudební sluch a talent. Už od té doby jsme spolu začali hrát, strávili jsme tisíce a tisíce hodin při cvičení, takže jsme si na sebe obrovsky zvykli. Navíc náš vztah je spíš vztah mladšího a staršího bratra než otce a syna. A po muzikantské stránce si obrovsky vyhovujeme.



David Macháček