Martin Žunkovič ve svých pracích dokazoval, že slovinština - „zapomenutý jazyk v alpských horách“ (podobně jako jazyk Basků) - si dodnes uchovala nejvíce výrazů z původního praslovanského jazyka (porovnával slova baskická se slovanskými). Žunkovič byl zarputilým obhájcem pravosti Rukopisů, jejichž jazyk mu byl velice blízký. (Mimochodem, je zajímavé, že ani dnes český turista slovinskému jazyku mnoho nerozumí, zato Slovinci nám ano.) Žunkovičovo dílo bylo před sto lety v českých zemích velice čtivé a ještě za první republiky bylo stavěno proti Bretholzově pangermánské teorii. Martin Žunkovič měl přirozeně spoustu kritiků z řad autorit filologie (etymologie, dialektologie), etnologie, archeologie, slavistiky či historie (např. Niederle, Zubatý, Murko aj.), se kterými přicházel do neustálých sporů. Moderní vědecké metody po druhé světové válce (např. využití radiouhlíkové metody pro určování stáří látek organického původu v archeologii) mu v mnohém daly za pravdu, i když jindy naopak přestřeloval a docházel až k mnohdy fantaskním závěrům. Jeho dílo je však plné pozoruhodných myšlenek a zasluhuje plnou pozornost (etymolog dr. Věnceslav Hrubý). Charakteristickým rysem jeho knih je pečlivost a pilnost, se kterou shromažďoval snesený materiál: vše si kreslil a zapisoval, vyptával se místních starousedlíků a pastevců, prostě neseděl v knihovnách jako „páni vědátoři“, kteří ho kritizovali. Porovnával různý ráz krajiny, řek, kopců, porostu, sídel či hradů se stejnými (stejně zkomolenými) názvy na základě charakteru krajiny jinde v Evropě = toponymická metoda. Martin Žunkovič se tak stal mistrem toponymické metody, i když šel svou vlastní cestou. Dnes má tento pečlivý člověk vděčné pokračovatele svého díla, zvláště ve Slovinsku. Patří k nim např. filolog Leopold Verbovšek (nar. 1922) a (dnes už zesnulý) spisovatel a badatel Lucijan Vuga (1939-2006).
Jak vznikaly „německé kancelářské slepeniny“, jsme si vysvětlili v minulém díle mého článku. Pokud by původní název obce měl opravdu co do činění s nějakými mnichy a vesnice by se tak nazývala, došlo by - na základě Žunkovičovy teorie - úředníkem hukvaldského panství (dříve či později) k „překladu“ „původního“ názvu. Avšak žádné Sacerdotum villa, Mönchische Villa, Mönchsdorf, ani nic podobného, ale pouze „Missi“ či „Mischy“! Vyskytuje se sice i Mnissy, ale je v menšině.
Co vlastně o kmeni „MYS - MYŠ“ říká Martin Žunkovič ve své knize Kdy byla střední Evropa Slovany osídlena? (Příspěvek k vyjasnění bludu dějepisců a učenců), Kroměříž, 1907; hlava II. Výzpyt, kam až jsou rozšířeny místopisné názvy původu slovanského, a průkaz, jak tyto názvy na všech místech dle pojmů přiléhají k územnímu rázu a povrchu; str. 140: Skupina názvů označujících výšiny, pak na str. 142 píše:
Mys, Mysł, Myslo, Myslík, Mysliovice, Myslová, Myslovka, Myslibořice, Mysletice, Myslošovice, Przemyśl, Myšlechovice, Myší a mn. j. mají slovo „mys“ za základ, jež v ruštině dosud označuje německé pojmy Vorgebirge, Bergnase, Landzunge, tedy poslední výběžek nějakých hor. Kde jsou tato jména, všude tam najdeš v přírodě takové výběžky. Srovnej také „Cap Mysenum“. - Sitomisl ve Štýrsku a Žitomislić v Hercegovině označuje příhodné místo čluny převážeti přes takové mysto.
Žunkovičova charakteristika naprosto přesně sedí pro geomorfologický ráz obce Myší. Jelikož všichni známe reliéf vsi - úpatí Kazničova, jakožto posledního výběžku Palkovických hůrek, je toto vysvětlení více než pravděpodobné.
(Dokončení příště)
Igor Jalůvka
