Pokud by se vyhlašovala soutěž o nejvíce profláknutý výraz minulosti, na předních místech by bezpochyby figurovalo plánování. To slovo je v tom ale nevinně. Posedlost dlouhodobým plánováním i věcí naprosto nepředvídatelných, jako například poptávky obyvatel po běžných výrobcích nebo službách, byla nakonec jednou z příčin pádu systému, který známe pod pojmem „centrálně plánovaná ekonomika“. Rehabilitace výrazu „plánování“ proto musí začít u správného stanovení toho, co a v jaké míře se má plánovat.
Životní cíle si stanovuje prakticky každý člověk v každé době. Strategické plány institucí jsou v podstatě jenom jejich analogií. Do jejich zpracování plánů se pustila s různými úspěchy také mnohá města. Zatímco se ale většinou o potřebě dlouhodobé vize jenom mluví, v Kopřivnici se navíc něco hýbe. Ustavila se komise pro strategický rozvoj a začala série jednání pracovních skupin. Kdo ale čeká výsledky teď, musí se obrnit trpělivostí. Patnáct let dopředu se za jeden večer plný různorodých nápadů naplánovat nedá.
Nejde přitom o to lidem nalinkovat jejich budoucí život. Ten je stále v rukou jednotlivců a přímo do něj zasahuje strategický plán místa bydliště jenom okrajově. Živelný, neřízený osud města ale může přinést nespokojenost například kvůli špatné dopravě nebo bezpečnosti. Na rozdíl od vlastního života ale existuje z chaosu v okolí únik – přestěhování jinam. A to je věc, kterou si žádná radnice nepřeje.
Michal Polášek