Je to velmi nevděčné povolání. Z jedné strany jde na vás posměch a otřepané vtípky o hloupých mužích zákona, z druhé zase spílání na nečinnost, neschopnost a málo viditelné výsledky. Botičkáři, odtaháři nebo buzerující machři, kteří raději dávají pokuty vystrašeným pejskařům než viníkům těžších hříchů: věru, dělat městského strážníka v poměrech české nátury chce hroší kůži hned dvojitou. Jednu na pachatele přestupků, druhou na nejrůznější lidová moudra.



Viděno více reálně, pověst strážníků je podstatně horší než jejich skutečný význam pro město a jeho obyvatele. Když se k něčemu většímu dostanou, musí to chtě nechtě předat republikovým kolegům. Kolonka pro mediální slávu tak zůstane prázdná. Ale i bez ní nelze strážníky označit za zcela zbytečné. Pozná se to hlavně ve chvíli, kdy je nutné vytočit tísňovou linku. Málokdo se dlouze rozmýšlí, jestli na konci ťuknout na šestku nebo osmičku. Lidé už ví, na co jsou “státní” a na co “městští”.



Příklady, kdy někdo z policistů selhal, skutečně existují. Tak jako ve všech oborech lidské činnosti. Selhávají i ti, kteří nehezký kabát strážníkům šijou. Dvacet městských policistů na 25 tisíc obyvatel nemůže stihnout všechno. Bez strážců zákona bychom si zoufali na nedostatek bezpečí, uniforma na každém rohu by zase vyvolala mrazení z neustálého sledování.



Není nutné brát strážníky rovnou na milost. Stačí jen nemyslet na předsudky a klišé. Je to těžké, ale jde to.



Michal Polášek