Jedenadvacátý srpen

Toto datum a konkrétní obraz onoho dne v šedesátém osmém mi nikdy nevymizí z mysli, tak jako těm starším pamětníkům, kteří ještě zažili anexi Hitlerem patnáctého března ve třicátém devátém.

Naše země byla v obou případech přepadena cizími vojsky, v tom druhém případě dokonce spřátelenými armádami. Občané Československa byli pokořeni tím nejhrubším způsobem na základních svobodách.

V mém městě Kopřivnici jsem onoho rána šel do Tatry na prázdninovou studentskou brigádu, když všichni už měli první zprávy z rozhlasu o napadení naší země. Mezi lidmi se rychle šířila ponurá nálada, byly obavy z krvavých srážek s okupanty.

Hned naproti hlavní bráně do podniku Tatra na venkovních schodech do obchodního domu „žralok“ se objevili dva mladí muži, aby zde zahájili hladovku proti okupaci země. Byli to jednadvacetiletý Ladislav Knebl a dvacetiletý Jan Veřmiřovský, v protestní hladovce tam vydrželi několik dnů.

Soumrak se snášel nad slibným Pražským jarem 1968, hladovkáři v Kopřivnici již dávno skončili, na osvobození země od cizích vojáků bylo možno uvažovat až po listopadu 1989.

Je velmi smutné pomyšlení, že ti naši spoluobčané, kteří onoho šťastného roku 89 odcházeli do důchodu v šedesáti letech svého věku, si užili skutečné svobody pouze do svých deseti let, a to v první republice svobodného Československa. Jejich celý produktivní věk jim proběhl v době nesvobody.

Není to snad pro všechny k zamyšlení?

Přeji všem mladým lidem, aby si moc vážili svobody ve své zemi, která se tak lehce ztrácí, aniž by to jako jednotlivci mohli ovlivnit.

Bdělí však musíme být všichni.

Ing. Jaroslav Šula, radní města Kopřivnice

Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.