Žijeme tu jen krátce, přesto jsme už dali naší planetě pěkně zabrat. Až se někdy divím, že nás tu příroda pořád ještě trpí. Jeden den v roce věnovaný úctě k tomu, co nám umožňuje zde vůbec být, proto za tu oběť stojí.
Počasí si však s programem místního Dne Země pěkně zalaškovalo (nebo polaškovalo?). Při čištění Kopřivničky se místo dobrého pocitu nabízela spíše pořádná rýma, takže gumáky putovaly zase zpátky do skříní. Ve studeném větru tak mrzly jen výtvory dětí vyrobené z odpadů a debatní ligové body naháněli studenti pouze v teple sálu. Možná to bylo znamení, abychom se více věnovali vymetení odpadků z nás samotných. Dost lidí totiž šlape místo chodníku trávník a odkládá asi pro potěchu potomkům zbytné věci jen tak do přírody.
Někdy se sám sebe ptám, co způsobilo odtržení druhu homo panelákus od přírody. Třeba v tom bude obyčejná závist. Co když je současný člověk jen násilně přeučený bordelář, který se mstí přírodě za to, že si na rozdíl od něj ponechala svou neuspořádanost?
Život je prý otázkou priorit. Co budeme dělat, když zjistíme, že většina lidí je ochotna prodat přírodu za mrzký peníz vydělaný v továrně vydávající kouř černější než ze Sixtinské kaple po neúspěšné volbě papeže? Čech je ale tvor přizpůsobivý, na procházky voňavým hájem z pneumatik si jistě zvykne. Do národního vymření přesně v roce 2401 na to má času ještě celkem dost. A kdoví, třeba tou poslední Češkou bude někdo z Kopřivnice.
Michal Polášek