EVA! měla premiéru na jaře 2025 ve Zlíně a vysloužila pozornost divácké obce i odborné poroty, která Petru Královou zahrnula do širší nominace na Cenu Thálie. O představení o svém vztahu k Evě Pilarové mluvila před kopřivnickým uvedením Petra Králová.

Proč vzniklo představení EVA!? Co pro vás bylo impulzem ke zpracování životního příběhu Evy Pilarové?

Vždy jsem ji poslouchala a viděla jsem v ní úplně obyčejnou ženu, která si nehraje na nějakou velkou legendu nebo ikonu. Přestože jí byla. Začalo mě zajímat, jaké by to bylo, kdybych ji mohla ztvárnit jako herečka, která ji miluje a miluje její písně od dětství. Myslela jsem si, že to stihnu ještě za jejího života, což se bohužel nestalo. Dnes si ale říkám, že je to dobře, a musela jsem k tomu dospět, získat zkušenosti, protože její písně opravdu nejsou lehké a člověk na ně musí dozrát. Tím impulzem začít o přípravě představení přemýšlet bylo možná osobní setkání s Evou Pilarovou. Měli jsme s manželem, který v inscenaci také hraje, možnost zpívat na vernisáži jejích fotografií. Tam jsme si měli možnost spolu déle povídat a ona mi tehdy řekla hrozně podnětné, krásné a inspirující věty a asi tehdy jsem si řekla, že to představení udělám.

Inscenace kombinuje její životní příběh s písněmi, které posouvají děj nebo komentují náladu. Jaký byl váš postup? Začala jste výběrem písní, nebo prací na příběhu?

Nejdřív jsem začala hodně studovat, protože je to vlastně dokumentární forma divadla. Musíte si načíst obrovské množství informací, a navíc jsem zjistila, že se jednotlivé zdroje často liší. Byla to doba, jaká byla, média byla v některých věcech zkreslená. Například kolem tragické smrti její kapely se informace hodně rozcházely. Pro mě to byl důvod kontaktovat její přátele, lidi, kteří jí byli opravdu blízcí. Díky tomu jsem nejen získala potřebné informace, ale vytvořila si vztah a získala důvěru lidí z nejbližšího okolí Evy Pilarové, včetně jejího manžela. Teprve potom jsem si vybírala písně – jednak ty, které jsou mi blízké, ale zároveň takové, které ilustrují konkrétní dobu a situaci. Navíc postupujeme chronologicky od jejího mládí přes období Semaforu až po osmdesátá a devadesátá léta, a i tomu jsem musela výběr písní přizpůsobit.

Jak jste při tvorbě představení hledala balanc mezi dokumentární věrností a nutnou divadelní zkratkou?

Snažila jsem se, aby všechny údaje, které v inscenaci zazní, byly pravdivé. To bych si nedovolila měnit. Pokud jsou někde drobné úpravy, tak jen v rozhovorech, aby tam byl humor. Eva Pilarová měla svérázný, někdy i černý humor, a to jsem chtěla ukázat. Jsou to opravdu jen drobné nuance v jazyce, ne v obsahu. Při zpěvu jsem ji nechtěla napodobovat nebo papouškovat. Nejsme v žádné soutěži imitátorů. Chtěla jsem ztvárnit její povahu, nálady, energii, ale zpívat svobodně. Zpěv podle mě nesmí být okopírovaný.

V tomto konkrétním případě jste nejen herečkou, ale i autorkou, jaká to je zkušenost?

Je to těžké a je to risk. Nevíte, jak to dopadne, protože jste v tom do určité míry sama. Máte sice velkou svobodu, nemusíte se úplně držet autorova textu, protože jsou to koneckonců vaše slova, ale zároveň jsem cítila, že potřebuji pevnou ruku režiséra. Proto jsem si vybrala externího režiséra, mladého člověka, který má s tímto žánrem zkušenosti a přinášel jiný pohled. Celou dobu jsem si říkala, že riskuji maximálně to, že proběhne jen pár repríz pro fanoušky. Po půl roce už máme přes třicet repríz, takže si říkám, že když člověk dělá něco srdcem, tak se mu to vrátí. Ve Zlíně hrajeme pravidelně, ale byli jsme i v Praze, v Brně – rodném městě Evy Pilarové a v mnoha dalších divadlech po celé republice. Je pro mě překvapením, že si nás našli i její přátelé a jezdí za námi. Celé to má moc hezký vývoj.

Jak na vaše představení reagují právě lidé, kteří Evu Pilarovou osobně znali?

Největší strach jsem měla z jejího manžela. Samozřejmě jsem ho musela oslovit a požádat o svolení. Nechal mi ale naprostou svobodu, vůbec mi do toho nemluvil. Přijel na představení, aniž by věděl, co ho čeká, a byl nádherně překvapený. Bylo to navíc den po pátém výročí jejího úmrtí, takže byl velmi dojatý. Od té doby nás podporuje, dokonce mi přivezl její šaty, ve kterých kdysi vystupovala, a já v nich dnes zpívám na závěr představení. Přijel i manažer Karla Gotta Jan Adam, Felix Slováček, její manažer, její žáci… To propojení života s divadlem jsem vůbec nečekala a je to pro mě velmi radostné.

Získala jste za inscenaci širší nominaci na Cenu Thálie. Bylo to pro vás překvapení?

Obrovské. Vůbec bych to nečekala, protože je to můj autorský i produkční projekt, který vznikal nad rámec mého angažmá, ve volném čase s omezenými prostředky. Říkala jsem si, že si toho možná nikdo ani nevšimne. O to větší radost jsem měla, když si nás našli a přijeli se podívat.

Máte nějakou píseň Evy Pilarové, která je vám osobně nejbližší?

Mám jich víc, v každé situaci mě oslovuje jiná. Mám ráda písně, ve kterých cítím její svobodu, odvahu a hravost, kde si může „zablbnout“. Třeba „Turecký pochod“ nebo „Dotýkat se hvězd“ s Karlem Gottem, kde je vidět, jak si to oba užívají. Krásné je i „Requiem“ s moc silným textem. A na závěr zpívám píseň „Blues zní mi dál“, která není moc známá, ale hodně jsem si ji oblíbila.

David Macháček