Matyáš Frýdl na parahokejovém tréninku na kopřivnickém zimním stadionu. FOTO: MAREK HAVRAN

¨

Čtrnáctiletý vrcholový sportovec, který hrál fotbal za Baník Ostrava, se ovšem s velmi těžkou situací vyrovnal a vyrovnává až neuvěřitelně dobře a vyspěle. Necelé tři měsíce po nešťastném úrazu už sice nemůže hrát na vrcholové úrovni fotbal, ale ve velmi krátké době od nehody si hned našel další sport, ve kterém už maká na sto procent a ve kterém – přesně tak, jak je mu to vlastní – už se zdravým sebevědomím míří k těm nejvyšším metám. „Vím, že jsem teprve na začátku, ale už teď před sebou vidím velkou výzvu v podobě domácího MS v Ostravě v roce 2027. Když to vyjde, další cíle pak jsou jasné - dostávat se na velké světové podniky, jako je paralympiáda nebo MS, co nejčastěji,“ hlásí odhodlaně v rozhovoru pro Kopřivnické noviny Matyáš Frýdl, který už přes měsíc trénuje s širším výběrem parahokejové reprezentace a od září byl měl začít hrát ligu za Flamingos Ostrava.

Matyáši, donedávna jsi hrál celou sportovní kariéru fotbal, teď je to obrovská změna. S trenérem Jiřím Břízou jsi se vrhnul na parahokej, to všechno v extrémně krátké době od úrazu. Jak se to dá všechno zvládat?

Je to hodně náročné. Předtím jsem celý život běhal po nohách a teď je to velký záhul hlavně na ruce. Ale věřím, že v tomto můžu mít budoucnost, protože tady se podle mě nemusí člověk narodit s talentem, aby byl dobrý nebo nejlepší. Třeba ve fotbale je to důležité, ten talent, ale tady asi tolik ne.

Celý život jsi hrával fotbal na elitní úrovni. Člověk si asi ani nedovede představit, jak moc velká po úrazu je ta změna pro život a pro sportovce návazně změna ve sportu. Jak se ti podařilo a daří s tím vyrovnávat?

Strašně moc mi mentálně pomohl jeden známý lékař v Ostravě. Další věc, která mi velmi pomohla, byla situace, kdy jsem vešel do reprezentační kabiny parahokejistů a poznal jsem se s nimi. Moc tam hraje roli to, že máme něco společného a jsme jako by na jedné lodi, dává to sílu vlastně všem v tom kolektivu.

Na parahokej ses vrhnul, jak se říká „po hlavě“, jen cca dva měsíce od úrazu. Na parasaních jezdíš něco přes měsíc, dá se už vypozorovat, že si třeba můžeš něco přenést z fotbalu?

Věřím, že tady můžu využít herní inteligenci a myšlení, třeba ve správném načasování přihrávky, do správného prostoru a podobně. Věřím, že z fotbalu využiji také periferní vidění spoluhráčů, celkový přehled o situaci na hřišti, ale nejvíce si věřím v tom načasování přihrávky. Věřím, že to v sobě mám. Když budu makat, tak bych už příští sezonu mohl hrát za Ostravu extraligu parahokeje.

Už můžeš odhadnout, co je na parahokeji nejtěžší?

Obecně je asi nejtěžší to, že je to velká makačka na ruce, což jsem měl předtím úplně jinak. Na začátku taky bývá a stále je hodně pádů ze saní, a čím později v tréninku se ten pád stane, tak je větší únava a hůře se zvedá zpátky. Jinak beru jako docela těžkou záležitost to, jak kluci skvěle jezdí s pukem. Tohle se mi teda stále ještě zdaleka nedaří tak, jak bych si představoval. Musím se snažit co nejvíce trénovat a pořád se učit a posouvat.

S reprezentací jsi v kontaktu přes tréninky už nyní, ale vzhledem k tvému nízkému věku můžeš herně naskočit do parahokejové reprezentace až za dva roky a stihnout tak domácí MS v Ostravě 2027. Je i toto pro tebe motivací?

Určitě ano. Do té doby můžu na sobě pracovat a zlepšovat se. Domácí šampionát je super a každý by na něm chtěl hrát. Já se musím soustředit na sebe a makat na ledě, v posilovně i na mentální stránce.

Je vidět, že i za krátkou dobu máš přístup k parahokeji v hlavě už dost srovnaný, stihl sis už najít své vzory nebo oblíbené hráče?

Největší mojí motivací je určitě americký hráč Declan Farmer (zřejmě nejlepší parahokejista planety, držitel několika zlatých medailí z MS a paralympiády), protože on dělá parahokej odmala a je na tom handicapově podobně jako já. Z našich hráčů se mi líbí Radek Zelinka, kterého už jsem mohl potkat na moravské části reprezentačního kempu ve Studénce. I on má podobný handicap jako já a hodně se mi líbí jeho čtení hry a rychlost ve hře celkově.