Snímek zaměstnanců kopřivnické továrny na hliněné zboží pocházející z roku 1962, kdy byla produkce definitivně ukončena.
FOTO: ARCHIV MUZEA FOJTSTVÍ
(Dokončení z minulého čísla)
Adolf Raška zemřel v roce 1878 a zanechal po sobě dvě dcery a syna Adolfa. Dědici Adolfovi Raškovi ml. bylo v té době pouhých 15 let a podle otcovy závěti se jeho poručníkem stal příborský lékárník Ferdinand Pokorný. Do Adolfovy plnoletosti vedl továrnu Jan Stiborek, jenž v keramičce pracoval jako malíř keramiky a písař. Okolo roku 1882 se Adolf Raška ml. ujal vedení továrny a výrobu kameniny nahradil produkcí tzv. kopřivnické majoliky. Jednalo se o honosně provedenou a bohatě zdobenou fajáns, na jejíž výrobě se podíleli významní umělci jako Alois Jaroněk nebo František Juráň. Dvakrát ročně se toto zboží dodávalo na veletrh do Lipska a odtud dále putovalo do Německa, Itálie, Francie, Anglie a Ameriky. V 80. letech se továrna snažila uspět také na vídeňském a uherském trhu. Produkce fajánse však byla velmi nákladná a málo výdělečná, což způsobilo zadlužování továrny. Ani zahájení výroby kachlových kamen v roce 1888 neodvrátilo její úpadek.
Dluhy, které Adolf Raška ml. měl, se snažil pokrýt náhradním zdrojem zisku. Koupil proto ve Štramberku vápenku, ale díky konkurenční blokádě ji brzy s velkou ztrátou prodal. Tak přišel Raška o jmění zděděné po otci. Protože nutně potřeboval peníze, obrátil se na kopřivnickou záložnu, která mu poskytla několik půjček, čítající dohromady sumu okolo čtyřiceti tisíc zlatých. Půjčky však byly poskytnuty bez vědomí záloženského výboru na značně zadlužené reality. Obrovské dluhy nebyl Raška schopen splácet a ve snaze o zlepšení situace k sobě přibral společníka Josefa Barabáše. Jmenoval jej šéfem závodu, ačkoli Barabáš výrobě keramiky nerozuměl. V únoru 1899 odkoupila kopřivnická záložna od Rašky jeho polovinu továrny, aby uchránila své pohledávky před úplnou ztrátou. Očekávání se nenaplnilo a továrna dál prodělávala, což působilo záložně další finanční ztráty. Raška v té době odcestoval do Bulharska, kde se stal šéfem továrny na výrobu kachlových kamen.
Po Josefu Barabášovi převzal továrnu v roce 1902 jeho zeť Josef Kubíček a také on hospodařil dále k úpadku. Zadlužení společnosti a nezkušenost posledních šéfu způsobily neodvratný krach, který s sebou stáhnul také kopřivnickou záložnu. Záložna se v roce 1904 dostala do konkurzu a keramickou továrnu pak o rok později koupil v dražbě Ignác Schustala ml. Do továrny vydatně investoval, vystavěl nové budovy a zmodernizoval provoz. V roce 1909 rozšířil výrobu o tzv. „flísny“, což byly glazované obkládačky. Vyráběla se zde mimo to šamotová kachlová kamna podle míšeňského vzoru, bohatě zdobená kamna, salonní krby, tzv. sporokrby a také koupací vany. Adolf Raška ml. se vrátil zpět z Bulharska a Schustala jej pověřil technickým vedením továrny.
Pod Schustalovým vedením získala kopřivnická kachlovka po několikaletém úpadku opět dobré jméno. Odbyt se v té době orientoval hlavně na Balkán a současně se továrna prosadila i na vídeňském trhu. Balkánské války a první světová válka však vývoz ochromily. Navíc kopřivnická keramička nebyla uznána za provoz nezbytně potřebný pro vedení války, což znamenalo další výrazné omezení výroby. V roce 1914 Ignác Schustala ml. zemřel a majitelkou se stala jeho manželka Marie. Po její smrti o šest let později továrnu zdědily dcery Helena a Gertruda. Po válce se výroba rozeběhla naplno a vyváželo se kromě tuzemského trhu také do Německa, Polska a Rumunska. Závod vedl po technické stránce Adolf Raška ml. a finance kontroloval Adolf Schustala. Ten však v roce 1921 zemřel také, a tak s vedením závodu pomáhal manžel Heleny Ernst Richter. Přelom 20. a 30. let poznamenala hospodářská krize. Situace se začala zlepšovat až okolo roku 1936, především díky odbytu zboží na Slovensku. Poté, co Adolf Raška ml. v roce 1935 odešel na odpočinek, převzal vedení továrny Ernst Richter. Nechal vybudovat moderní tunelové pece a v roce 1937 rozšířil výrobu o glazované květináče pestrých barev, které si získaly velkou oblibu u zákazníků.
Po odstoupení pohraničí byla Kopřivnice na podzim 1938 obsazena Německem. Počátkem roku 1939 byla výroba zcela ochromena a začala se pomalu rozjíždět až na jaře. Provoz byl podřízen novým říšskoněmeckým pravidlům a také suroviny se začaly nakupovat v říši. Zpočátku se vyrábělo plynule, v říjnu 1942 však říšské úřady zastavily výrobu obkládaček jakožto přepychového zboží a dále se vyráběla jen kachlová kamna. V roce 1944 se začal projevovat nedostatek surovin. Ke konci války byl provoz značně omezen a větší část zaměstnanců přešla do štramberských cementáren. V lednu 1945 byl úřady zastaven veškerý dovoz surovin a vyrábělo se jen ze zásob a dopalovaly se polotovary. Následkem toho zůstala po osvobození továrna bez surovin, kapitálu i výrobků, které by mohla prodat. Ernst Richter opustil Kopřivnici dva dny před jejím osvobozením a zanechal podnik svému osudu. Se souhlasem osazenstva se vedení závodu ujal Valter Grossmann, jemuž se podařilo v půlce července uvést závod opět do provozu.
V září 1945 byla továrna dána dekretem pod národní správu Valtera Grossmanna, jenž v továrně pracoval jako úředník pětadvacet let. Po technické stránce se o závod staral Josef Mikulec. V březnu 1948 byla ukončena výroba šamotových kachlů a tak jediným produktem zůstaly obkládačky, jejichž produkce byla obnovena po čtyřleté přestávce v roce 1946. Nedostatek kapitálu bránil rozeběhnutí výroby, což se podařilo až během dvouletky 1947-1948, kdy byl stanovený plán splněn na 135 %. Po odstoupení Valtera Grossmanna v září 1948 se správcem závodu stal Josef Michalec a po něm pak Jindřich Juřena. Od roku 1948 byla keramička postupně začleněna do několika závodů: Moravské keramické závody Brno, Moravsko-slezské závody Blansko, Hrušovská kamenina, Slezské cementárny a vápenice a nakonec pod Moravské keramické závody. Posledním ředitel továrny se stal v roce 1956 František Červinka, který ve funkci setrval až do roku 1962, kdy byla kopřivnická keramická továrna po sto padesáti letech uzavřena.
Ondřej Šalek,
Muzeum Fojtství
