Glazování obkládaček v kopřivnické Kachlovce. Snímek pochází z šedesátých let minulého století, kdy už se blížilo ukončení výroby.
FOTO: ARCHIV MUZEA FOJTSTVÍ
Na konci roku 1962 došlo k uzavření kopřivnické keramické továrny. Shodou okolností v tomto roce podnik slavil své stopadesáté výročí založení. U příležitosti tohoto jubilea se uskutečnila 14. listopadu 1962 v závodním klubu ROH Tatra oslava pracovních úspěchů, na níž vedení vyslovilo uznání všem pracovníkům. Na závěr se podnik se svými zaměstnanci oficiálně rozloučil. O likvidaci keramičky se uvažovalo od počátku 60. let, přestože o kopřivnické výrobky byl stále zájem. Hlavními důvody byla vzdálenost od zdrojů surovin a zastaralé výrobní zařízení. Budovy někdejší továrny získaly oblastní komunální služby, stroje převzal mateřský podnik a pracovníkům bylo zajištěno nové zaměstnání. Tím se uzavřela zajímavá kapitola kopřivnické historie, kterou je možné si dnes připomenout jen díky expozici keramiky v Lašském muzeu.
Keramická továrna, založená Ignácem Raškou, byla vůbec prvním průmyslovým podnikem v obci. Jednalo se o smělý čin, protože tenkrát zde nebyl jediný člověk, který by se hodil jako dělník továrny, a dokonce ani sám Raška se v tomto oboru nevyznal. Navíc veškerý materiál se musel dovážet. Do Kopřivnice tehdy nevedla železnice a cesty byly velmi špatné. V případě tohoto dobrodruha a šprýmaře se nejednalo o první hazardní podnik. Výrobě keramiky předcházelo hledání uhlí pod Červeným kamenem, neúspěšný prodej hus do Vídně anebo pokus o nalezení léku proti všem nemocem.
Ignác Raška v roce 1790 převzal po otci zemanství, na němž úspěšně hospodařil a které přestavěl do dnešní podoby. Jednalo se bezpochyby o zámožného muže, nicméně jeho podnikatelské aktivity končily ve většině případů finanční ztrátou. Na krytí výloh si proto v roce 1810 půjčil osm tisíc zlatých. Je docela možné, že právě tyto peníze použil na stavbu prvních dílen, s níž začal pravděpodobně na podzim 1811. Do jara příštího roku byly dílny hotové a Raška, který původně pomýšlel na výrobu porcelánu, začal vyrábět hrnčířské výrobky, lidově nazývané „tufar“. K tomuto účelu najal dílovedoucího Hercmanského, ale ten po prvních neúspěšných sériích z Kopřivnice odešel. Počáteční neúspěch přiměl Rašku vydat se do Ratiboře, odkud přivezl odborníka na výrobu keramiky Jana Bartla. Bartl se společně s jistým Christiánem stal nájemcem Raškovy manufaktury, za roční úhradu čtyřicet zlatých. Se skutečnou výrobou se začalo zřejmě až v roce 1813, což je také letopočet, který se v pozdější době uvádí na firemních tiskopisech. Christián brzy přišel na mizinu a odešel do Pruska. Jan Bartl se zde udržel, zvýšil počet točířů ze 4 na 10 až 12 a zavedl výrobu kameninového zboží.
V roce 1817 přenechal Ignác Raška svůj grunt, jenž zahrnoval zemanství a keramičku, svému synu Janu Raškovi za 2 400 vídeňských zlatých. Vymínil si však právo grunt dalších osm let užívat, takže Jan převzal rodinný majetek až po jeho smrti v roce 1824. Raška zrušil Bartlovi pronájem továrny a přibral jej jako společníka v podnikání. Bartl byl zkušený odborník na výrobu a Raška měl podnikavého ducha. To se projevilo při stavbě nové cesty ze Štramberka do Frenštátu, která měla původně vést přes Lichnov. Jan Raška přiměl úřady změnit plány a vést tuto cestu přes Kopřivnici. V roce 1826 dokonce vlastním nákladem vystavěl kamenný most přes potok Kopřivničku. Dosáhl tak lepšího spojení se světem, což prospělo rozvoji továrny i samotné Kopřivnici. Raškovi se s Bartlem dařilo, ročně vyrobili zboží za patnácti tisíc zlatých. V roce 1844 nechali původní dřevěné dílny strhnout a vystavěli nové budovy z kamene, částečně získaného ze zříceniny hradu Šostýna. V místě dnešního koupaliště vybudovali vodní mlýn na mletí glazury, jenž sloužil až do roku 1860. Poté se glazura mlela pomocí parního stroje v dolní továrně, a to až do roku 1875, kdy si keramička pořídila vlastní parní stroj.
V roce 1851 Jan Raška rozdělil majetek mezi své syny, zemanství odkázal Josefovi a keramickou továrnu Adolfovi. Držbu továrny si však nadále ponechal a předal jí Adolfovi až v prosinci 1855. Adolf Raška byl na svou dobu velmi vzdělaný člověk. Absolvoval polytechnický institut ve Vídni a poté několik let cestoval po evropských porcelánových a kameninových manufakturách. Tyto zkušenosti jej vedly k modernizaci výroby a rozšíření sortimentu výrobků. Výhodně se oženil s dcerou bohatého majitele soukenických továren v Příboře Františkou Raškovou, která přinesla velké věno. To umožnilo jak rozvoj keramičky, tak i spojení s Ignácem Šustalou, který od poloviny 19. století vyráběl v Kopřivnici bryčky a kočáry. Po smrti Jana Bartla v roce 1860 se Adolf Raška stal jediným majitelem továrny a správcem jmenoval Jiřího Bechera. Jeho úkolem bylo každodenní řízení výroby, na což se Adolfu Raškovi nedostávalo času pro jeho angažovanost ve veřejném a politickém životě. Okolo roku 1862 se Adolf Raška pokoušel o výrobu porcelánu, ale protože by výroba nebyla zisková, zůstal u kameninového nádobí, které se dobře prodávalo na domácím trhu a také v Haliči, kde bylo v oblibě především u židovské komunity. Odtud kamenina dále pronikala do Ruska a Pruska.
(Pokračování příště)
Ondřej Šalek,
Muzeum Fojtství
