Donedávna nebyl v právní praxi jasný názor na to, zda je možné v nájemní smlouvě o pronájmu nebytových prostor či bytu platně sjednat, že nájemce nemá po ukončení nájmu nárok na vyrovnání jím realizovaných stavebních úprav. Průlomem se stal názor Nejvyššího soudu ČR, který vyjádřil v rozsudku z letošního května.
Otázku finančního vypořádání mezi pronajímatelem a nájemcem řeší občanský zákoník tak, že pokud pronajímatel dal se stavebními úpravami souhlas, avšak nezavázal se k úhradě nákladů s nimi spojených, má nájemce po ukončení nájmu nárok na to, oč se zvýšila hodnota pronajímané věci. Spornou otázkou tedy bylo, zda smluvně lze tento nárok nájemce vyloučit. Nejvyšší soud vyslovil názor, že ano. Pokud tedy nájemce svobodně vyjádří svou vůli a přistoupí ve smlouvě na ujednání, že nebude po pronajímateli požadovat náhradu nákladů vynaložených na stavební úpravy ani náhradu za zhodnocení předmětu nájmu, pak platí zásada, že smlouvy se dodržují, a to i tehdy, byla-li by taková smlouva pro některou ze stran (v tomto případě nájemce) nevýhodná.
Mgr. Irena Hanáková, právní odbor MÚ