Úvodní část svého výročního koncertu věnovala cimbálová muzika Pramínky svému tradičnímu repertoáru především z lokálního folkoru. Druhá polovina vystoupení, do které soubor nastoupil v romských kostýmech, se odehrála v poněkud bujarejším duchu a byla i pestřejší, co do volby uváděných skladeb.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
K o p r i v n i c e - Tak, jak koneckonců sliboval i název koncertu, z Pramínků se za deset let jejich existence stala dravá řeka, která dokáže svou muzikou strhnout a unášet. Cimbálová muzika, založená a zatím stále fungující pod křídly zdejší ZUŠ Zdeňka Buriana, to beze zbytku dokázala minulou sobotu svým výročním koncertem v Katolickém domě v Kopřivnici.
Původně dětská cimbálovka svému publiku předvedla, že během deseti let se z muziky, která možná ve svých začátcích těžila z mládí svých členů, vyrostla v mladý a po právu sebevědomý soubor, který se svým uměním může měřit s kolegy o generace staršími a nasazením je hravě předčí. Koncert Pramínků nebyl obyčejným výročním vystoupením školního souboru, ale tříapůlhodinovou hudební show, které nechyběl humor, výborné muzikantské výkony a nápaditá dramaturgie. Jediné, co by se dalo programu vytknout, byla jeho občasná přílišná upovídanost, ta je ale možná při desetiletém bilancování pochopitelná a navíc Pramínky tuto malou vadu na kráse hravě zakryly doslova nakažlivým nadšením a radostí z muzicírování.
Dramaturgii koncertu vystavěly Pramínky jako muzikantskou pouť, která začala pro kapelu ve stěžejním lašském folkloru a posluchače vedla přes Valašsko, Slovácko na Slovensko, kde pak ve výborných čardášových sólech členové Pramínků potvrzovali známý fakt, že každá kapela je jen tak dobrá, jak dobrý je její nejslabší člen. Pak publikum dostalo možnost poslechnout si několik písniček z kraje Švandy dudáka v podání hostující Mladé dudácké muziky ze Strakonic, při jejímž poslechu se divák neubránil myšlence na to, jak obrovské jsou krajové rozdíly v lidové kultuře i na území tak malého státu, jakým je Česká republika. Po vystoupení hostů z jihozápadních Čech se Pramínky vrátily na pódium a původní lašské kroje vyměnily za kostýmy s cikánskými motivy. Po několika temperamentních romských melodiích došlo na gratulace a poděkování. Tím ale program neskončil, protože následně Pramínky ukázaly svou další tvář, když zahrály slavný Montiho čardáš, neméně proslulou Bouři Antonia Vivaldiho, ale třeba také slavnou baladu Nothing Else Matters kapely Metallica. S posluchači se pak před přídavky muzika rozloučila melodií lodního orchestru z potápějícího se filmového Titanicu. Atmosféru koncertu spoluvytvářelo také skvěle reagující publikum, které zaplnilo velký sál Katolického domu a od začátku hudebníky nadšeně povzbuzovalo. Potlesk často doplnil pískot či dupot, a atmosféra tak chvílemi připomínala spíš rockový koncert. Závěrečné ovace vestoje si kapela určitě plně zasloužila.
David Macháček
