Kdyby měla voda v Kopřivničce možnost vyprávět, tak by nám toho o svých životních peripetiích řekla tolik, že bychom si, neznaje historii, asi pomysleli něco o příliš bujné fantazii. A kdyby měl potok duši, snadno bychom podlehli dojmu, že horší osud než zapomnění a odtržení od života města jej v hlubokém korytě vlastně ani potkat nemohl.



Připomínat osm let po moravských záplavách tuto katastrofu právě v našem městě má asi tentýž smysl jako mluvit o chudobě mezi lidmi během sobotní ranní nákupní horečky v jednom místním hypermarketu. Avšak čas od času, když se přižene prudký liják, nabývá dosud klidný potok charakter dravé říčky a z výpustí kanalizace se valí voda barvy ocelově šedé. S bouřlivým proudem se tu a tam rvou tělíčka čtyřnohých tvorů, kteří prý přežijí cokoliv. Až dosud jsem si myslel, že nezničitelní hlodavci jsou jediná viditelná forma života v našem potoce. Nedávno se ovšem objevily v korytě dlouhé zelené řasy, kvůli kterým získala voda barvu rybníka. Pravou vrbu, na které by za kvákání žab spokojeně bafal z fajfky vodník, však těžko pohledat.



I kdyby na Kopřivničce nějaký rybník byl, pohádkový zelený mužíček by tady určitě dlouho nevydržel. Z toho, co obyčejní smrtelníci potoku věnují, by sice slušnou domácnost zařídil lehce, ale zřejmě by zaplakal nad ochotou partnerek z řad místních mladých žen sdílet s ním vodní království. Protože asi málokterá by ve zdejším potoce byť jen smočila nohu. Michal Polášek