Dnes otiskujeme poslední část příběhů věnované lidem, kteří se aktivně zapojili v době okupace republiky do boje s nepřítelem.
U příležitosti 60. výročí osvobození je namístě připomenout si také další účastníky našeho odboje. V Kopřivnici byl domácí odboj po Obraně národa představován zejména v letech 1942 - 1943 odbojem komunistickým. V souvislosti s ním zahynulo sedm kopřivnických občanů z třiadvaceti uvedených na pamětní desce na pomníku padlých, tj. téměř jedna třetina - Josef Kadláček, Petr Konůpka, Čeněk Pikulík, František Polášek, František Radko, Karel Tesař a Rudolf Telařík. Pro tento odboj bylo rovněž uvězněno nejméně osmdesát tatrováků. S ním úzce souvisela i činnost skupiny štramberských partyzánů. Její základ tvořili štramberští komsomolci, kteří byli nuceni uprchnout 18. února 1943 před zatčením především pro drobné sabotáže v Tatře a uchýlit se do beskydských hor. V prvém období se jen skrývali před odhalením, aktivně vystupovali až od podzimu 1944. I když nyní mohou být na jejich působení různé názory, zůstává faktem, že představovali jednu z prvních partyzánských skupin v českých zemích. Jejich činnost se neobešla bez ztrát. Podle mých poznatků bylo z řad tatrováků třiadvacet osob (členů skupiny, jejich pomocníků a rodinných příslušníků) popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech; dva členové skupiny se zastřelili a jeden zemřel po přestřelce. Partyzáni byli odkázáni na pomoc spoluobčanů. Podporovalo je mnoho osob ze Štramberka, Rybí, Příbora, Kopřivnice, Albrechtiček, Hartů a dalších obcí. V Kopřivnici jim nejvýznamněji pomáhali především rolníci Josef Pikulík z č. p. 7, Josef Raška z č. p. 2 a pekař Miroslav Lacina z č. p. 6. Josef Raška byl od listopadu 1938 v ilegální organizaci ing. Karla Chalupy. Když se na jaře 1939 přeměnila v místní skupinu Obrany národa, jako člen jejího vedení si vybral za svého důvěrníka a pomocníka Pikulíka, jednoho ze svých nejlepších přátel a blízkého souseda. Později od jara 1943 Josef Raška, Josef Pikulík a Miroslav Lacina podporovali partyzány především potravinami a šatstvem. Lacina poskytl Miroslavu Jaškovi, pozdějšímu konfidentu gestapa, i revolver. Raška s Pikulíkem u Laciny vyměňovali mouku za chleba. Lacinovi dodával mouku také František Továrek, mlynář z Drnholce nad Lubinou. Partyzány podporoval i rolník Josef Beniš z č. p. 224. Pro partyzány byl zvláště kritický červenec 1943. I když se jim podařilo při přestřelce s gestapem uprchnout z obklíčení z bývalé Neusserovy keramické továrny v Klokočově, kde se ukrývali u rodiny Lapačovy, byli v zoufalé situaci. Pomáhat jim znamenalo vydávat se do přímého ohrožení života, neboť gestapo po nich zvláště intenzivně pátralo. Zde nutno zejména ocenit příkladnou odvahu a obětavost paní Filomeny Tesařové, sestry pozdějšího velitele partyzánské skupiny Jaroslava Jaška. Přestože její manžel byl již v této době ve vazbě pro ilegální činnost v komunistické skupině, po několik dnů ve svém bytě v činžovním domě obydleném převážně německými rodinami ukrývala vysílenou příslušníci skupiny Ukrajinku Kateřinu Lavrovnu Lysenkovou.
Zradou Miroslava Jaška se gestapo dostalo na stopu Miroslavu Lacinovi. Počátkem srpna 1943 jej vyslýchalo na Obecním úřadě v Kopřivnici, zavřelo do sklepa a bitím nutilo, aby se stal jeho konfidentem. Sice jej nezatkli, ale sledovali ve snaze vlákat partyzány do pasti. Musel se jim každý večer hlásit u hřbitova. Posléze dne 16. srpna se mu podařilo ukrýt se u rodiny Karla Chalupy z č. p. 68, která mu umožnila přežít až do konce války. Jeho manželka byla rovněž podrobena nelítostným výslechům a posléze asi na 14 dnů uvězněna v Opavě. Přes tuhý výslech a mučení neprozradila úkryt a spojení s partyzány.
Partyzáni si po útěku z Klokočova našli útočiště na několik dnů u Pikulíků. Ale v pondělí 29. srpna před pátou hodinou vtrhlo gestapo i k Pikulíkům. Prohledali celou usedlost, propíchali hnojiště i seník, ale nikoho nenašli. Surově vyslýchali a mučili Pikulíka u nich v kůlně na dvoře, výslechům neušly ani jeho manželka a matka. Josef Pikulík byl zatčen a odvlečen do Moravské Ostravy. Popraven byl 8. prosince 1943. Všeobecně se uvádí, že byl usmrcen v plynové komoře v Mauthausenu. V srpnu byla zatčena i jeho sestra Jaroslava, provdaná Kuchařová, a vězněna třináct měsíců v Ostravě a pak v internačním táboře ve Svatobořicích u Hodonína. Také manželka Marie byla vyslýchána doma a potom na obecním úřadě. Zatčena sice nebyla, ale z usedlosti, která jim byla zabrána, se s dětmi musela vystěhovat do domku pod Bílou horou. I tam gestapo konalo časté prohlídky. Asi v srpnu 1943 se od hlavní partyzánské skupiny oddělili Zdeněk Hykel a Alois Lapač. Na podzim se čtrnáct dnů ukrývali u Václava a Josefa Hyvnarových v Závišicích. Potom během zimy našli v Kopřivnici útočiště u příborského rodáka Karla Kotta, soustružníka v automobilce, který tehdy bydlel s rodinou v domku č. p. 359, patřícímu Čeňku Hrčkovi, na samotě za hřbitovem. Partyzáni se buď schovávali přímo v domku, nebo poblíž v úkrytu, do něhož se vcházelo dutinou ve vrbě. Gestapo je přesto vypátralo a dne 9. března 1944 domek obklíčilo. Oběma partyzánům se podařilo, přestože při přestřelce byli zraněni, uprchnout až do Tiché. Ale tam je gestapo dostihlo a při další přestřelce těžce zranilo Zdeňka Hykla. Alois Lapač se zastřelil. Hykla Němci vyléčili a následně 11. května popravili v Osvětimi. Za svou pomoc přišel o život i Karel Kott. Ještě 9. března jej gestapo zatklo a za 10 dnů - 19. března v Opavě ubilo. Po sobě zanechal tři nezletilé děti. Jeho manželka Marie byla zatčena 27. března a vězněna v Opavě a pak v koncentračním táboře Ravensbrück. Činnost Josefa Rašky gestapo neodhalilo. Od jara 1944 opět působil v odbojové skupině ing. Karla Chalupy, přeměněné v říjnu 1944 v ilegální národní výbor. To jsou poznatky o hlavních pomocnících štramberských partyzánů v Kopřivnici. Vycházejí především ze vzpomínek Josefa Rašky, Marie Pikulíkové, Miroslava a Milady Lacinových a Václava Hyvnara, Pamětní knihy obce, zprávy MO SPB ‘Průběh událostí za okupace v Kopřivnici’, různých seznamů o vězněných a popravených apod. Ale Josef Pikulík a Karel Kott nebyli jediní, kteří svou pomoc partyzánům zaplatili životem. Dalším byl kopřivnický rodák Ladislav Raška, který za okupace pracoval jako pekař ve Zlíně a podporoval pečivem partyzány z okolí. Pro tuto činnost byl v prosinci 1944 zatčen a 24. 1edna 1945 v Brně popraven. Bohužel nic dalšího není o něm v Kopřivnici známo.
Při této příležitosti je třeba se zmínit také o některých nepřesnostech, které se vyskytly v příspěvcích ‘Drážďany a celé Německo jsme tisíckrát prokleli’ a ‘Během války lidé tajně poslouchali vysílání rádia z Londýna’, otištěných v příloze Kopřivnických novin z 14. a 21. dubna 2005 a dotýkajících se této problematiky. V prvém se uvádí, že mezi rolníky, vyhnanými ze svých statků v souvislosti s jejich přidělováním Němcům stěhovaným z obsazené Besarábie, byl také Josef Pikulík. K této akci došlo podle Pamětní knihy obce v roce 1942. Josef Pikulík však na svém statku zůstal. Pokud by byl z něho vyhnán, nemohl by v něm poskytovat pomoc partyzánům, jak uvádí týž autor ve svém druhém příspěvku. Statek musela jeho rodina opustit až po událostech v srpnu 1943. Podle druhého příspěvku měl být Josef Pikulík sťat v roce 1942. Tento údaj byl převzat z popisku u Pikulíkovy fotografie v Pamětním spise odboje Modrý trojúhelník na straně 60. Jejich zvětšenina se objevila i na panelu při výstavce u příležitosti 60 let osvobození. Protože skupina štramberských partyzánů vznikla až počátkem roku 1943, musel by být popraven za pomoc, kterou jí poskytl, ještě před jejím vznikem. Mauthausen jako místo Pikulíkovy popravy se vyskytuje ve více publikacích o obětech okupace, např. v Almanachu obětí nacismu okresu Nový Jičín str. 117 a v publikaci Kopřivnice 1981 - 1985 str. 3 (bohužel s nesprávným datem úmrtí 8. února 1943 - to by musel být popraven ještě před svým zatčením!) Tehdy se popravy v rámci tzv. zvláštního zacházení vykonávaly jen na základě rozhodnutí gestapa a vězňové z Moravy bývali výlučně popravováni v plynové komoře v rakouském Mauthausenu. Tam bylo 8. 12. 1943 usmrceno i mnoho dalších pomocníků štramberských partyzánů. Je proto naprosto důvodný závěr, že také Josef Pikulík byl popraven společně s nimi. Ve druhém zmíněném příspěvku se uvádí, že pekař Miroslav Lacina uprchl až poté, co se dověděl, že u Pikulíků je gestapo. Vzpomínky přímo dotčených účastníků, kteří si zřejmě nejlépe pamatují, jak to bylo, však svědčí o opaku - že uprchl ještě o třináct dnů dříve, než gestapo přišlo k Pikulíkům. V těchto příspěvcích se vyskytlo více nepřesností týkajících se událostí za okupace. Podle příspěvku v Lískovici (správně v Lískovci) měli být pro výstrahu pověšeni najednou tři lidé po tři dny. Ve skutečnosti jich Němci tehdy 3. září 1944 pověsili pět, vesměs z partyzánské skupiny Jiskra - Jana Emise z Horního Sklenova, Bohumila Janáčka z Brušperka, Zdeňka Žáčka z Fryčovic a dva tatrováky - Josefa Drozda z Bordovic a Josefa Lichnovského z Vlčovic (kteří jsou uváděni rovněž jako spolupracovníci štramberských partyzánů). Všichni byli zatčeni při akci gestapa v Horním Sklenově v noci na 7. srpna 1944. Jejich poprava byla odvetou za destrukční akci v noci na 1. září 1941 provedenou skupinou Bílá lvice, s níž neměli nic společného. Známý historik Jan Šolc v knize ‘Zločinná role gestapa’ na str. 267 uvádí, že oběti musely zůstat na šibenici čtyřiadvacet hodin pro výstrahu civilnímu obyvatelstvu. Z toho je patrno, že čtenářům se v uvedeném příspěvku nedostalo zcela přesných a ověřených informací o tak významných osobnostech našeho domácího odboje. Proto jsem považoval za potřebné je seznámit s nezkreslenou skutečností.
JUDr. Milan Chalupa
