Historie PSK se začala psát v roce 1922. První léta byla obdobím zkoušení, hledáním výrazu sboru, jeho celkového profilu a uměleckého vyjádření. Je to období pilného zkoušení, které je vždy ještě více motivováno jakýmkoli uznáním či úspěchem na veřejných vystoupeních a koncertech. Na repertoáru sboru se objevují skladby: J. B. Foerster – Svatý Václav, A. Dvořák – Hostina a Milenka travička, B. Smetana – Rolnická a další.
Od svého založení až do roku 1932 uspořádalo pěvecké sdružení dvacet osm samostatných koncertů. V Kopřivnici pak soubor uspořádal v květnu 1924 dva velmi zdařilé koncertní večery ke stému výročí narození Bedřicha Smetany, na nichž byly uvedeny mimo jiné předehry k operám Libuše a Hubička, symfonická báseň z cyklu Z českých luhů a hájů a také Česká píseň. Tyto koncerty provedl symfonický orchestr z Příbora pod vedením Františka Vojtěchovského a za účasti PSK. Následovaly koncerty k výročím A. Dvořáka, L. Janáčka i J. B. Foerstera. Jedním z největších koncertů bylo provedení Kopřivnické kantáty Jana Uhlíře v roce 1931. Z další činnosti PSK v tomto prvním desetiletí jmenujme spoluúčinkování na tělocvičných akademiích Sokola a DTJ, dále vystoupení u příležitosti odhalování pomníku národním hrdinům, u příležitosti otevření českých škol, odevzdávání sokoloven veřejnosti a mnohé další. Zájezdů a koncertů bylo tolik, že se musely na žádost členstva omezit, jak je uvedeno v zápisech ze schůzí.
Výrazným rokem pro první desetiletí sboru byl rok 1928. Celý národ žil přípravami na oslavy desátého výročí vzniku samostatného Československa. Při tom samozřejmě PSK nemohlo chybět, a tak už od počátku roku zpěváci připravují slavnostní koncert a nacvičují nové sbory. 18. srpna 1928 pak dochází za spoluúčinkování PSK k odhalení pomníku prezidentu T. G. Masarykovi. Slavnostní koncert k desátému výročí ČSR se koná 20. října a zazněly na něm i nově nacvičené sbory V. Nováka Dvanáct bílých sokolů a L. Janáčka Dež víš, a jeden z jeho nejtěžších sborů Maryčka Magdonová.
Velkým problémem byla po celá léta dvacátá a počátkem let třicátých narůstající nezaměstnanost, která byla důsledkem hospodářské krize. Protože většina členů sdružení byla z řad dělníků, dotýkal se jich tento problém velmi úzce a ti, kteří byli propuštěni, museli si hledat v Kopřivnici a okolí nové zaměstnání. Pokud však nebyli úspěšní, byli nuceni hledat i na vzdálenějších místech, což je v mnoha případech odvádí z Kopřivnice a tím také z pěveckého sdružení. Členové sdružení se sice snažili o řešení zavedením humanitárního fondu, do kterého pravidelně plynulo 10 % zisku z každého vystoupení, bylo to však řešení pouze dočasné. Byla zde také snaha v opakovaných žádostech výboru PSK na ředitelství Ringhofferovy továrny o příslib, že na členy PSK bude při propouštění brán ohled, tento požadavek však vedení továrny nemohlo akceptovat. Přistoupilo však alespoň k peněžité formě pomoci, k vyplácení dobrovolných příspěvků. Nutno podotknout, že sám generální ředitel závodu Dr. Hanuš Ringhoffer si byl plně vědom významu a funkce PSK v Kopřivnici i v jejím širokém okolí a za období deseti let jeho trvání přispěl na činnost souboru pěti tisíci korunami, což v tehdejší době nebyl nikterak malý obnos. Na koncertní vystoupení byla také PSK zapůjčována auta ze závodu Ringhoffer-Tatra.
V roce 1932 proběhla mimořádná, slavnostní valná hromada, jejímž cílem bylo zhodnocení desetileté práce členů sboru. Po celých deset let zůstává Jan Uhlíř věrný své funkci sbormistra. Ve funkci předsedy sboru se v tomto období objevili František Petr (otec hudebního skladatele Zdeňka Petra), Ladislav Vorlíček a posléze Antonín Konopčík. Je nutné se zmínit i o pokusech Ladislava Bučka založit ženský sbor. Jeho snahy byly opakované, ale pro nedostatek zájmu ze strany žen bylo dočasně od tohoto úmyslu upuštěno.
Marie Melnarová,
Vlasta Hýžová
(redakčně kráceno)
