O diskuzi s někdejším náčelníkem generální štábu a předsedou vojenského výboru NATO Petrem Pavlem byl v Kopřivnici velký zájem.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
Podobným otázkám jako na besedách s místními lidmi se někdejší náčelník generálního štábu Petr Pavel věnoval i v rozhovoru pro KN.
Jakou osobnostní nebo i jinou výbavu musí mít člověk, který se chce stát vojákem?
Většina z nich do toho jde s tím, že to berou jako službu. Je to pro ně naplnění jistých životních preferencí a postojů. Chtějí dělat něco, v čem je trochu dobrodružství a adrenalinu, to asi mnoho z nich, ale je to jen jedna část motivace. Ta druhá je opravdu to, že jim vyhovuje být součástí nějakého většího celku, který má jasná pravidla a funguje na základě jasných struktur. U mnoha z nich je to v tom, že mohou pomáhat ostatním a vidí v tom ten smysl. Možná bych to přirovnal ke středověkým rytířům, kteří také naplňovali mnoho z těchto atributů, a mnoho vojáků se cítí být těmi rytíři, kteří chrání ty slabší a ty, co se bránit nemohou.
Jak je pro vojáka důležitá bojová zkušenost?
Obecně se říká, že nikdo učený z nebe nespadl. I do té bojové zkušenosti se člověk musí dopracovat. My máme v armádě vojáky, kteří jedou do mise, a je to pro ně první zkušenost, ale jsou tam i takoví, co jich za sebou mají pět nebo třeba i deset, a jsou to opravdu zkušení vojáci. Zkušenost naživo je naprosto nenahraditelná. Výcvik se sice snaží vytvořit podmínky, které budou maximálně blízké tomu prostředí, ve kterém pak vojáci plní úkol, ale plně replikovat veškerý ten stres, který v bojovém nasazení vzniká, se ani sebelepším výcvikem nedá. Výcvik pro mise se za posledních 15 - 20 let velmi zlepšil. Každý voják, který jde do mise, prochází nejméně půlročním, ale většinou devítiměsíčním výcvikem specificky nastaveným pro konkrétní úkol. Vojáci cvičí nejen všechny možné situace, do kterých se mohou dostat, ale prochází i náročnou kulturní přípravou, aby znali zvláštnosti kulturní, etnické, náboženské a jiné, které na ně na místě čekají. Tak aby nepůsobili jako slon v porcelánu, ale ve vztahu k místním lidem vystupoval co možná nejcitlivěji a byli schopni reagovat na jejich očekávání.
Jaký přístup ke zbrojení by podle vašeho názoru měly státy uplatňovat?
Podle mého názoru bychom vždy měli uplatňovat zásady zdravého rozumu a přiměřenosti, a to i ve zbrojení. Zbrojit jen pro to, aby měl zbrojní průmysl zakázky nebo abychom vyzbrojili armádu a potom pro ni hledali uplatnění, to mně připadá naprosto nesmyslné. Všechno se odvíjí od definice rizik. Proto probíhá velice intenzivní sběr a analýza informací, ať už zpravodajskými nebo otevřenými prostředky. Neustále vyhodnocujeme bezpečnostní prostředí a rizika, která nám hrozí, nebo mohou hrozit a na základě toho pak vznikají požadavky na vybavení ozbrojených sil. To by nakonec mělo být i určujícím faktorem pro produkci zbraní. Armády si určují, co potřebují, ať už z hlediska modernizace nebo výstavby nových schopností, ale nemělo by to být obráceně, že zbrojní průmysl určuje výstavbu armády. Zbrojní výroba musí víc než kterákoliv jiná podléhat jasné regulaci.
Mají při zbrojních akvizicích dostávat přednost domácí producenti?
To je téma, které hodně rezonuje především v našem obranném průmyslu, který by nejradši měl uzákoněno, jaké procento zbrojní výroby musí být domácí. Není to ale české specifikum, podobný tlak existuje i jinde. Mnoho zemí to dokonce uzákoněno má - například Polsko. Ale já, když jsem byl náčelníkem generálního štábu, jsem zdůrazňoval, že jako patriot bych uvítal, aby většina toho, co armáda nakupuje, pocházelo z tuzemské produkce, nicméně patriotismus nikdy nesmí převážit nad racionalitou. Pokud náš obranný průmysl bude schopen vyrábět technologicky a cenově konkurenceschopnou techniku, pak jim samozřejmě dáme přednost. Pokud ale bude výrazně zaostávat za světem, tak nám v zájmu ochrany zdraví a života vojáků nezbude, než požadovat to, co nám umožní plnit stanovené úkoly.
Existují vojenská řešení konfliktů, která můžeme pozorovat v dnešním světě?
Svět se obecně stává komplexnějším nejen díky tomu, že je v rámci globalizace daleko víc provázaný, ale i tím, že s rozvojem technologií se zmenšuje a dosah zbraňových prostředků má dnes globální charakter. Dostupnost technologie navíc zpřístupňuje často velmi sofistikovanou techniku i nestátním aktérům. V minulosti jsme často byli na hraně horké války, ale situace byla poměrně jednobarevná. Existovaly dvě strany, které stály proti sobě. Dnes je to celé spektrum a vyznat se v tom je velice složité. I samotné konflikty se stávají mnohem složitějšími. Dřívější války se řešily především vojenskou cestou, dnes často u občanských válek nebo v případech zhroucených států klasické vojenské řešení neexistuje. Armáda ani aliance nemohou přinést programy obnovy, vzdělávání a podobně, toto všechno musí dělat nevládní organizace nebo instituce, která je proto lépe strukturovaná než armáda. Řešení migrace tím, že na hranicích postavíme neprostupnou zeď, za kterou postavíme vojáky a policii, je naprosto absurdní. Stejně tak boj proti terorizmu. Není o tom, že pozabíjíme všechny teroristy. Terorizmus vždy někde vzniká z nějakého důvodu, a pokud budou podmínky pro vznik terorizmu, tak ho budeme muset řešit vždy. Souběžně s vojenským řešením, bez kterého se neobejdeme, tak musí jít celé spektrum dalších opatření a jen v součinnosti je možné dosáhnout nějakého pokroku.
Jaké období naší vojenské historie považujete za hodné připomínání?
Novodobá česká armáda se snažila od počátku navázat na ty nejlepší tradice, které jsme v našem vojenství měli, ale zároveň jsme se v rámci objektivního pohledu snažili vnímat i ty temnější okamžiky. Zcela nepochybně jsou to Československé legie, které zásadním způsobem přispěly ke vzniku státu. Je to také působení našich vojáků před mnichovským obdobím, kdy se armáda velice intenzivně a efektivně připravovala na obranu státu. To, že nakonec nebyla použita, nebylo její slabostí, ale čistě politickým rozhodnutím. Úctyhodný je i druhoválečný odboj jak na západě, tak na východě. V poválečném období pak jednotlivci, kteří se bez ohledu na to, jaká byla doba, dokázali postavit za svůj názor a mnoho z nich na to doplatilo. To jsou všechno okamžiky, na které se dá navazovat. A v novodobých dějinách máme množství příkladů z nasazení našich vojáků v misích, kdy rozhodně ostudu neudělali a mnoho z nich se stane součástí dějin naší armády, protože si to zaslouží.
V době sametové revoluce jste byl členem důstojnického sboru armády státu, který se ocitl ve výrazné krizi. Jak tehdejší události vnímali příslušníci armády?
Nejistota, zvědavost a očekávání - to asi tehdy byly nejčastější pocity. Nikdo nevěděl, jak se to vyvine, ani lidé, kteří byli přímo v centru dění. Byly zkušenosti například z Polska, kde došlo na represe, a nikdo nemohl tušit, jak se zachová vedení našeho státu. Bylo to období, kdy jsme s napětím očekávali, jestli náhodou nepřijde rozkaz postavit se za stanoviska tehdejšího vedení KSČ. Ale musím říct, že vedení armády i ministerstva obrany se postavilo k věci velmi střízlivě a pragmaticky. Nikdo z nich ani nenaznačil, že by armáda měla být nasazena uvnitř státu. Když náčelník generálního štábu a ministr obrany vyhlásili, že armáda nebude zasahovat a má zůstat v klidu, zásadním způsobem to zklidnilo situaci. Objevovaly se samozřejmě individuální názory, že by se mělo zasáhnout a třeba i razantně, ale většina vojáků byla ráda, že šlo o čistě politickou věc, a tím pádem nebylo rolí armády zasáhnout. Což byla jediná správná pozice.
Jak vy osobně jste období změny režimu před 30 lety vnímal?
Pro mě to byla velká životní zkušenost. Uvědomil jsem si, v jak omezeném vidění světa jsme tehdy žili. Byli jsme formováni prostředím do té míry, že jsme viděli skutečně jen na hranice nebo kousek dál. Když došlo k politickým a společenským změnám, otevřelo se nám mnoho příležitostí. Já jsem se vždycky snažil nebýt horlivým zastáncem čehokoliv a rozhodovat se až na základě vlastní zkušenosti. Přes všechny zjevné i domnělé nedostatky, které vidíme kolem sebe, jsem dnes přesvědčen, že skutečně jiná lepší alternativa neexistuje a na rozdíl od doby před rokem 1989 mám tento názor podložený osobní zkušeností z mnoha zemí světa, z mnoha prostředí, ve kterých jsme se mohl pohybovat. Jsem přesvědčen, že to, v čem žijeme, je dobré nejen podporovat, ale zároveň to i hodně chránit.
David Macháček
