Kdyby se historická hodnota dědečků automobilů poměřovala tím, co všechno musely za svého života vytrpět, asi by měly některé exponáty technického muzea cenu své váhy ve zlatě. Aspoň ty, které neměly to štěstí jako jejich kolegové a místo slávy a lesku v záři reflektorů výstavních prostor čekají na lepší časy v depozitáři. Po sněhové příhodě vloni na jaře, jež smazala z mapy bývalé muzeum v parku, nenašly staré tatry klid ani v azylu uprostřed podniku, ze kterého vzešly. Návštěvník, který si je nedávno nečekán a nezván zblízka prohlížel, si před historií a zákazem osahávání exponátů příliš servítků nebral.



Při čtení strohé policejní zprávy jsem si mimoděk vzpomněl na zářijové setkání automobilových nadšenců ve Štramberku. Aniž bych byl jako většina lidí nějakým velkým obdivovatelem historie na čtyřech kolech, všiml jsem si, jak dokáže atmosféra dýchající z naleštěných karoserií veteránů a typického zvuku klaksonu diváky pozoruhodně strhnout. Bez ohledu na to, zdali na svém současném autě znají každý šroubek nebo jen ovládání autorádia, při tleskání defilujícím automobilovým dědečkům jde najednou lhostejnost k technice stranou.



Devastující nadání onoho nemilého hosta by si možná nezadalo s tím, jakou odměnu by mu mohli připravit milovníci automobilové historie, kdyby se jim nějakou nešťastnou náhodou dostal do spárů. Takových pětadvacet dobře naolejovaným klínovým řemenem by určitě žádný med nebyl.



Michal Polášek