Výtvarně akrobatická show Ptáci divadla Studna byla součástí letošního Bartolomějského večera. Večer před poutí přinesl kromě divadel také koncerty a filmovou projekci.
FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e - Herec obdařený nejen bohémskou vizáží, ale pro principála kočovného divadla také přiléhavým jménem Pepíno Kašpar, přijel na kopřivnický Bartolomějský večer v čele Divadla Studna.



Z Vašeho původně ohlášeného programu v Kopřivnici se nakonec vyklubalo trošku něco jiného.



Celé se to trošku hýbalo. Vzali jsme víc představení, abychom byli připraveni na nějakou alternativu, když by třeba pršelo a podobně. Nakonec jsme původně ohlášené představení Šamani, také díky složení publika, nahradili pohádkou o Princi Caromilovi, ale myslím, že to bylo jen ku prospěchu věci. Ptáky, kteří byli plánovaní, jsme odehráli, ale v tomhle pochodovém kusu nám zase chyběla postava šamana - nějakého mystického ptáčníka, který by ty ptáčky vedl náměstím mezi lidmi.



Program, který jste uvedli na Bartolomějském večeru, nebyl ortodoxně divadelní, šlo spíš o akrobatickou a výtvarnou show. Jak vypadá běžná činnost Divadla Studna?



Tohle ’blbnutí’ na chůdách je víceméně spíš takové zpestření k tomu klasickému divadlu. Naší hlavní náplní jsou běžné divadelní hry. Všichni jsme byli v angažmá v klasickém divadle. Pak jsme se začali stýkat více s těmi tak zvanými ’komedianty’, jezdili jsme na hrady, zámky, městské slavnosti a podobně. Takže jsme začali zjišťovat, že existuje potřeba takovýchto víceméně improvizovaných věcí na chůdách, a začali jsme podobné věci vymýšlet.



Takže chůdová představení jsou pro vás víceméně pouze letní záležitostí?



Víceméně ano. I když přemýšlíme o tom, že když už se tomu věnujeme, že bychom udělali představení na chůdách, které bychom běžně hráli i v sezonu. I když je pravda, že už dneska chůdy v některých představeních jako doplněk máme.



Jak jste sám řekl, opustili jste stálá divadelní angažmá a vydali se riskantní cestou divadelníků na volné noze. Co Vás přivedlo k tomuto rozhodnutí?



Je to z toho důvodu, že jsme zjistili, že je pro nás příjemnější, protože hrajeme to, co chceme. Je to obrovská svoboda a pro nás je tato tvůrčí svoboda hrozně důležitá. Nehrajeme to, co má divadlo v dramaturgickém plánu, a to, co nám režisér svěří, ale nabízíme divákům a pořadatelům věci, které sami chceme hrát. V tom je ta nedocenitelná výhoda.



Hrajete pouze autorské hry, nebo sáhnete i po klasice kupříkladu shakespearovského formátu?



Děláme obojí, jak autorské věci, tak i klasiku. Klasické texty jsou mnohdy bonbonky v tom, že člověk si může hrát s textem, který divák zná, je to hrozně příjemné. Autorským věcem se nevyhýbáme a moc rádi je využíváme. Když jsme byli v olomouckém divadle, potkali jsme kolegu Davida Drábka, který vyhrál cenu Alfréda Radoka za scénář ke hře Jana z Parku, a ten se pak stal tak trochu naším dvorním scenáristou a režisérem, napsal pro nás čtyři komedie a spolupráce s ním byla vynikající.



Představení Ptáci je z devadesáti procent postavené na výtvarné stránce věci, ta je dílem divadla nebo výtvarníka, se kterým spolupracujete?



My trošičku fušujeme do všeho. I když je pravda, že když chceme vytvořit představení klasického typu, tak si výtvarníka, muzikanta a režiséra najmeme, aby s námi třeba nějakou komedii udělal. Ale ve volnějších věcech, jako jsou Ptáci, spíš dáváme na své vlastní představy a vlastní um. Já jsem původem strojař, a to mi v tomhle hrozně pomáhá. Nejen při konstrukci kostýmů a loutek, ale třeba i při navrhování scén, které jsou v našem případě vždycky hodně multifunkční, a nebál bych se říci, že tvoří i 50 procent výsledného efektu.



Ptáci jsou novinkou s premiérou před prázdninami, co ale chystáte na běžnou divadelní sezonu?



Pro nás v podstatě sezona nekončí, ta klasická v divadlech se jen zvolna prolne do letního kočování po různých venkovních produkcích. Máme rozpracovaný cyklus Světové pohádky, chceme v našem repertoáru vytvořit místo pro pohádky z různých kontinentů. Ukázkou byl Princ Jaromil, kterého jsme hráli tady v Kopřivnici, to je romská pohádka, děláme arabskou pohádku, čeká nás španělská pohádka a rádi bychom přidali ještě jednu ruskou. Taky už máme hodně dlouho rozpracovaného Dona Quijota, na kterého se chystáme, ale myslím, že to bude ještě trvat tak dva roky, než se to usadí a než ho uvedeme. Je to taková moje vize, že bych si ho hrozně rád zahrál, ale nechci to uspěchat.



David Macháček