K o p ř i v n i c e (jfk) – Ještě v loňské sezoně pravidelně nastupoval v extralize, kde na jeho brankářské umění spoléhal kopřivnický házenkářský tým mužů. Teprve po jejím skončení se Pavel Raška ve 46 letech rozhodl, že další sezona nebude. Potvrdil to v neděli 16. března, kdy se s vrcholovým sportem definitivně rozloučil.
Během kariéry, která trvala čtvrt století, se objevil v brankách čtyř mužstev hrajících nejvyšší soutěž – ve Frýdku-Místku, Kopřivnici, Karviné a Hranicích. Začínal ve Frýdku, kam přešel z vesnické školy. Pro házenou jej v šesté třídě nadchl tělocvikář. Dlouho ovšem hrál v poli, až v dorostu se postavil do branky, a to proto, že v zápase na Slovensku nebyli zrovna gólmani. „Tak jsem vlezl do branky, a už jsem v ní zůstal. Ve Frýdku jsem působil až do vojny. Když jsem se z ní vrátil, ozvali se mi z Kopřivnice. Byl jsem tu na dva, tři dny na zkoušku, a pak zůstal,“ vzpomíná na začátky Raška.
Toho, že odešel do Kopřivnice, nikdy nelitoval, a dnes tvrdí, že právě tady zažil nejvíc toho hezkého. Působil zde v letech, které byly pro klub jedny z nejúspěšnějších. V roce 1992/93 se podílel na zisku titulu, ještě předtím, v polovině osmdesátých let, s mužstvem získal stříbro. Jeho spoluhráči byli osobnosti, jejichž jména mají dodnes glanc. Hrál s Hrabalem, Krčmářem, Mžikem či Jiránkem. Jen škoda, že jeho kariéru nakonec neozdobila účast na olympijských hrách 1992 v Barceloně. Byl v širší nominaci, ale do té konečné se nevešel. „Trenér se rozhodl, že vezme všechny gólmany slovenské, a já zůstal doma. Tehdy mě to hodně mrzelo,“ vrací se ke chvílím zklamání.
Od házené se ani teď rozhodně neodvrátil úplně a soutěžní dění sleduje dál. Jestli jej láká trenérská kariéra? „Nevím, nikdy jsem na to nebyl, i když trénovat brankáře bych si troufl,“ usmívá se. Rozhodně jej ale uvidíte v klání starých pánů.
