Hned na svém prvním MS v kanadském Moose Jaw vybojoval David Vrubel bronzovou medaili, se kterou se pochlubil na setkání s fanoušky v Kopřivnici.

FOTO: MAREK HAVRAN

Společně s trenérem národního týmu a rodákem z Kopřivnice Jiřím Břízou se David Vrubel na konci června v rámci akce „Bronzoví hoši“ setkal s fanoušky na zimním stadionu v Kopřivnici. Povídalo se o parahokeji, o historicky prvním medailovém šampionátu pro Česko, podepisovaly se hokejové kartičky. Mladík z Vlčovic, který momentálně naplno žije svůj sportovní parahokejový sen, na akci rozdával nejen úsměvy či podpisy malým i velkým fanouškům, ale také rozhovory novinářům. „Rádi jsme se právě v Kopřivnici, ke které máme s trenérem Břízou pevné pouto, potkali s fanoušky a pověděli jim více o našem sportu. Jako všichni sportovci chceme i my dosahovat co nejlepších výsledků. Například pro mě je teď hlavním cílem dostat se na zimní olympiádu, která bude v roce 2026 v Itálii,“ říká ve velkém rozhovoru pro Kopřivnické noviny David Vrubel, český parahokejový reprezentant.  

Davide, jaký je ten váš sportovní příběh, který vás přivedl až k parahokeji, k reprezentaci a potažmo i k historické medaili pro Česko?

Může se zdát, že je ten příběh nešťastný, ale já už to tak neberu. Jako malý jsem měl rakovinu, mám handicap a na dolní končetiny jsem napůl ochrnutý, takže plně neovládám své nohy. Celý život jsem nesportoval, až před zhruba třemi čtyřmi lety v mých šestnácti letech jsem objevil parahokej, kterému se věnuji naplno v posledních dvou letech.

Jak jste se k parahokeji vlastně dostal?

Na ostravské protetice (prodejna zdravotnických potřeb pro handicapované) jsem viděl letáček, který vyzýval k přihlášení a k vyzkoušení si parahokeje. Byla tam e-mailová adresa, na kterou jsem odepsal, a už jsem se nakontaktoval na trenéry a také na Jirku Břízu. Jak se to říká – slovo dalo slovo – a už jsem byl v tom.

Začátky asi nebyly jednoduché…

Mohl jsem do všeho zapadnout trošku rychleji, ale spíše to bylo pozvolnější. Měl jsem hned zkraje po prvotním kontaktu jet na kemp, ale bohužel jsem onemocněl, tak jsem na něj neodjel a celé se to trochu zpozdilo. Pak se asi po roce ozval trenér reprezentace Jirka Bříza a šli jsme do toho naplno. Sice to bylo trošku komplikovanější, protože neberu cizí mobilní čísla a Jirka mě musel nahánět esemeskami, ale nakonec jsme se zdárně spojili a já se tak dal naplno na parahokej. Jirka hned přijel k nám, probral to s mými rodiči a pár dní nato už jsem byl na svém prvním tréninku. Ze začátku to byly jen tréninky, kdy jsem se musel naučit hlavně jezdit na těch tzv. saních, ve druhém roce jsem už začal hrát českou soutěž za klub Flamingos Ostrava. K tomu se postupně přidala i reprezentace, kde máme tréninky třikrát týdně a jednou týdně, většinou o víkendu, máme ligový trénink. 

S reprezentací to je podobně nebo tam funguje jiný režim?

Je to trošku komplikovanější. Tréninky reprezentace jsou rozděleny na několik lokací. Jedna skupinka trénuje v Poděbradech, jedna skupina je v Chomutově a my kluci z Moravy jsme ze začátku sezony trénovali ve Studénce, a jak se blížila velká akce, tak pak už se trénovalo v Ostravě. Před velkou akcí, jako je např. MS, se potom všechny skupinky spojí a určitou dobu se připravují na kempu společně.

Vzpomenete si na svůj první reprezentační zápas?

Jasně (úsměv). První reprezentační zápas jsem odehrál v létě 2021 v Drážďanech proti Německu, tedy jen krátce poté, co jsem začal s parahokejem. Musím uznat, že to bylo spíše takové nemastné, neslané, ještě jsem moc neuměl techniku potřebnou ke hraní parahokeje, takže jsem se spíše učil.

V klubu Flamingos Ostrava hrajete obranu a v reprezentaci jste na MS hrál v útoku. Je to moc velká změna?

Ano, určitě je. Když se celý rok soustředíte na bránění, čtení hry soupeře, a pak naskočíte proti Itálii na MS do útoku, tak to je velká změna. Snažil jsem se s tím nějak poprat a doufám, že jsem to vzal za docela dobrý konec.

Na MS v Kanadě (28. 5. – 4. 6. 2023) jste nakonec zasáhl „jen“ do jednoho utkání. Co za tím bylo, že jste neodehrál více zápasů?

Krátce před MS jsem se na tréninku zranil a měl jsem na předloktí osm stehů. Doktor výpravy mě nechtěl pustit k zápasům, takže jsem se dostal až na zápas proti Itálii. Napsaný jsem i s tím zraněním na soupisce byl, ale zasáhl jsem jen do toho jednoho duelu s Itálií, ale i za to jsem moc rád. Po dvou letech tréninku se hned dostat na takto velkou akci, to je super. Pro mě to byla velká zkušenost a taky inspirace, jak by se mohla sportovní kariéra i život vyvíjet dál.  

Česká parahokejová reprezentace čekala na medaili z MS dlouhé roky, vám se to podařilo hned po dvou letech od začátku s parahokejem. Asi jste schytal v kabině nějaké sankce…

No, kluci si mě trochu dobírali, že někteří starší a zkušenější na tohle čekají třeba patnáct let a já jsem jel na svoje první mistrovství a hned si odvážím medaili.  

Jaké vlastně byly reakce okolí a všech na MS v Kanadě a historický úspěch Česka, které do letoška nikdy medaili z MS nezískalo?

Odezva byla fakt veliká. Pocítil jsem to třeba na svém profilu na instagramu, kde i přibylo poměrně hodně sledujících. Celkově jsme to s klukama vnímali tak, že se parahokej hodně zvednul a dá se brát jako plnohodnotný sport. Jsme za ten pozitivní boom moc rádi. Moc děkujeme všem, co nám přáli a podporovali nás.

Novou sezonu začnete kdy a jaký je předběžný plán Davida Vrubela pro ročník 2023/2024? 

V nové sezoně začínám na ledě někdy v srpnu a zhruba od září už pojede liga, tedy Flamingos Ostrava. A k tomu po celý rok vlastně jede reprezentace.    

Se zmíněnou reprezentací to máte vy osobně jak? Máte to jako pomyslný plný úvazek?

Asi ano, dá se říct, že jsem zaměstnaný pod svazem a jsem parahokejista na plný úvazek. Smlouvy mají všichni kluci, kteří jsou v reprezentaci a máme to vlastně jako zaměstnání. Umožňuje nám to minimálně třikrát týdně trénovat a tím pádem být stále v nějaké dobré pohodě a formě. Nemusím se soustředit, že mám ještě nějaké pracovní povinnosti a podobně. Někteří kluci ještě k tomu i pracují a přivydělávají si, ale já to mám takhle, že mám invalidní důchod a díky smlouvě se svazem i nějaký příjem z parahokeje. Jsem za to moc rád a snažím se za to odvést co nejlepší práci.

V posledních letech je vidět, že parahokej v české společnosti i ve sportovním světě poněkud zvýrazněl a dostal se více do povědomí. Vnímáte to stejně?

Ano. Změna přišla asi nejvíce po MS 2019 v Česku, po tom velkém úspěchu a boomu našeho sportu, kdy si hokejový svaz vzal pod sebe i parahokej. Tímto se podmínky pro parahokejisty výrazně zlepšily a pro nás to je jen dobře.

Na nedávném MS v Kanadě jste brali bronz, před vámi byly jen dvě supervelmoci, USA a Kanada. Je nějaký parahokejový sen, který máte? Je někde vzadu v podvědomí touha porazit ty dva giganty a urvat zlato? 

Jako všichni sportovci chceme i my dosahovat co nejlepších výsledků, ale zároveň taky musíme jít trochu postupně. Třeba teď pro mě je hlavním cílem dostat se na zimní olympiádu, která bude v roce 2026 v Itálii. Potom můžeme jít zase o krůček dále. 

Davide, jste kluk z Vlčovic, jaký máte vztah ke kopřivnickému hokeji, zimáku a vůbec ke Kopřivnici?

Jsem velkým příznivcem místního hokeje. Tady v Kopřivnici jsem dělal brigádně dva roky na časomíře, takže k hokeji v Kopřivnici i obecně mám pozitivní vztah. Můj bratr hraje hokej za Oceláře Třinec, takže s hokejem jsem spjatý odmalička.