Nepřímá úměra říká, že když se jedna veličina snižuje, tak druhá se naopak zvyšuje. V běžném životě to vidíme třeba při nakupování. Čím nižší je cena, tím větší je riziko, že se lidé v obchodě o něco poperou. V politice zase platí zákonitost, že čím kratší doba do voleb, tím větší je ochota utrácet. Samozřejmě nikdy ne z vlastního a ne vždy na dobrý obecný účel. Čím více nad tím přemýšlím, tím méně chápu, že to pořád ještě funguje.



Na diskuzi o vhodnosti či nevhodnosti příspěvku z městské kasy na soukromou společenskou akci na posledním zastupitelstvu lze demonstrovat chronický problém veřejných financí. Rozpočty státu či samospráv by měly sloužit k zabezpečování předem přesně vymezených činností tam, kam se soukromé peníze dostávají obtížně nebo vůbec. Pravidlo platí teoreticky, v praxi se však za aktivitu vhodnou k podpoře z daní dá schovat téměř cokoliv. Příčinou toho je skutečnost, že o kompetencích veřejných institucí a financování různých aktivit rozhodují titíž ovlivnitelní lidé. Bez ohledu na to, zdali jejich srdce bije více nalevo nebo napravo.



Ale i když je hranice mezi soukromým a veřejným často nezřetelná, přece jen existuje. Jako měřítko se používají přínosy, které podporovaná činnost přináší společnosti. Těžko bádám, jaká pozitiva přinese veřejná podpora soukromého setkání těm, kteří na něj nedostanou pozvánku. Ledaže by měl pouhý dobrý pocit z moudrého rozhodnutí politiků cenu volebního hlasu.



Michal Polášek