Obrazy malíře Ondřeje Tkačíka budou v Muzeu na Fojtství k vidění už jen do konce tohoto týdne.

FOTO: DAVID MACHÁČEK

V rozhovoru, který má být zároveň pozvánkou k návštěvě výstavy na poslední chvíli, mluví o tom, jak chápe samotný pojem „matrice“, které daly jeho kopřivnické výstavě název, i o tom, jakou roli hraje intuice a proč je pro něj malba především procesem.

Výstava na Fojtství nese název Matrice. Co pro vás to slovo znamená v kontextu malby – je to spíš struktura, zdroj obrazu, nebo způsob uvažování?

Slovo matrice má pro mě v kontextu výstavy v Muzeu Fojtství několik významů. Obrazy, které maluji, jsou otiskem toho, co se ve vědomé i nevědomé rovině otisklo do mě. Matrice jsem tedy já. Obrazové cykly, které vytvářím, se většinou prolínají, vznikají zároveň nebo na sebe navazují. Otiskují se tedy do sebe, jsou si navzájem tiskovou matricí. V muzeu jsou ve vitrínách vystavené nejrůznější výlisky, krabičky a plastové obaly, které jsou mi inspirací pro obrazový cyklus Doba plastová – to jsou tedy také matrice. Krajina, ve které žijeme, se do nás také otiskuje. Tělo je krajina, do které se otiskuje krajina, ve které žije. Je velký rozdíl, žijeme-li v jeskyni, v poušti, v paneláku nebo na louce u řeky. Struktura, zdroj a způsob uvažování se do sebe navzájem otiskují.

V anotacích k výstavě se mluví o obrazu jako o systému, v němž se vrství zkušenost, paměť i vizuální realita. Jak tenhle princip funguje při samotném malování?

Myšlenky, podněty a postřehy se ve mně hromadí tak dlouho, než se rozhodnu je vypustit na plátno. Z chaosu se rodí tvar. Stejně jako se člověk rodí do společenského systému, tak se i obraz rodí do systému (kultura, doba, cyklus) a také se sám stává systémem. Má-li obraz vzniknout procesem tvorby, musím v určitou chvíli přestat plátnu nutit svou představu, začnu mu naslouchat a nechám se vést. Na základě mé zkušenosti, paměti mé i předešlých generací, na základě vizuální reality, ve které žiji, vzniká v obraze realita nová.

Jak důležitý je pro vás výběr děl při instalaci – snažil jste se spíš ukázat průřez tvorbou, nebo vytvořit jeden silný celek?

I když jsem v instalaci použil také pár obrazů staršího data, na retrospektivu mám snad ještě čas. Nejdůležitější je, aby výstava držela pohromadě myšlenkově, výtvarně i rytmicky. Vznik obrazu je proces s předem danou koncepcí, ale nejistým výsledkem. To samé platí o instalaci výstavy. Je potřeba vnímat prostor a to, jak v něm obrazy fungují a komunikují navzájem. Přenos obrazů z prostředí ateliéru, kde vznikají v určité posloupnosti, která mi ne vždy umožní vidět jejich vzájemné souvislosti, je jeden z důvodů, proč jsou výstavy důležité a přínosné. Odstup přináší nové kontexty i nové rozcestníky.

Tvrdíte, že malba není jen o výsledku, ale jde především o proces. Co je v tom procesu moment, kdy poznáte, že obraz „funguje“?

Často to poznám až zpětně. Kdysi jsem obrazy často přemalovával a ničil dříve, než se mohly zařadit do širšího kontextu. Proto mi toho například moc nezbylo z dob studií na AVU. Dnes, i když s obrazem momentálně nesouzním, dám mu klidně rok, dva, aby se „zabydlel“. Pokud to i pak stále není ono, znovu do něj vstoupím. Bývá to osvobozující moment, kdy vím, že už nemohu nic pokazit. Díky tomu to pak nakonec většinou dopadne dobře.

Jak moc při práci plánujete a rozmýšlíte námět a kompozici dopředu a jak velkou roli hraje intuice?

Bez plánování to nejde. I z technických důvodů. Maluji akrylovými barvami, které relativně rychle zasychají a neumožňují zpětnou korekci. Pouze překrývání, které nebývá vždy esteticky přitažlivé.

Ale moc neskicuji, předem necizeluji představu výsledku. Mám rád, když mě obraz překvapí, když je nakonec jiný, než jsem si původně představoval. Mám rád, když je obraz chytřejší než já. Intuice založená na zkušenosti hraje zásadní roli.

Na výstavě se objevuje i téma estetiky běžných materiálů. Přitahuje vás spíš „vysoké“ umění, nebo vizuální podněty všedního dne?

Líbí se mi právě práce s přesunem mezi „vysokým“ a „nízkým“, jejich střídání i záměna. Když s tím člověk pracuje záměrně, umožňuje to vyjevit paradoxy a absurditu, stejně jako to například dokáže dobrý vtip.

V jednom starším rozhovoru jsem našel zmínku o tom, že vaše cesta k malbě vedla mimo jiné přes divadlo. Co vám tato zkušenost dala?

Já sám jsem nikdy divadlo nehrál, ale vždy na mě mělo silný, až magický vliv. Odmalička jsem poslouchal gramofonové desky V+W a W+H, Divadlo Semafor, Cimrmany. Ke konci střední školy a začátkem studií na OSU jsem téměř fanaticky vymetal ostravská divadla. Při studiích na AVU jsme mohli zdarma chodit do Národního divadla, což bych si jinak nemohl dovolit, a bylo skvělé. Jedny z prvních výstav jsem měl v divadelním klubu v Divadle Jiřího Myrona, později jsem vystavoval v Divadle Antonína Dvořáka, které spolu tvoří Národní divadlo moravskoslezské. Má příští výstava bude v Beskydském divadle v Novém Jičíně. Můj vztah ke Kopřivnici je také propojen s přáteli, se kterými jsem sdílel lásku k divadlu. Jezdil jsem na Kopřivu. Výtvarné umění mi ze začátku připadalo podobně magické, ale s tím, jak jsem pronikal do řemesla, kouzlo se začalo vytrácet, i když naštěstí úplně nezmizelo. Jsem rád, že nerozumím divadelnímu řemeslu a můžu si užívat jeho magii. S hudbou to mám naštěstí stejně.

Vedle vlastní tvorby se věnujete i pedagogice. Ovlivňuje výuka vaše uvažování o malbě? Učí vás kontakt se studenty něco nového o vlastní tvorbě?

Učí mě nezamrznout a neodpojit se od reálného světa. Mám dojem, že věkový rozdíl mezi mnou a studenty roste exponenciálně, nejen rok po roce. Jsem ale vděčný za kontakt s nimi. Nemusím se zmítat v obavách z toho, „co nám to proboha vyrůstá za mládež“, která je horší, než jsme byli my. Není! Jsou fajn. A jelikož učím i na tzv. univerzitě třetího věku na ostravské OSU, vidím, že nejde o věk, ale o nastavení osobnosti. Mí starší studenti jsou neméně mladí a neméně fajn. To mě učí nezamrznout při malbě.

Sledujete, jak na vaše obrazy reaguje publikum, nebo se snažíte to příliš neřešit?

Máme s přáteli spolek Galerie Červený kostel, který kromě výstav v evangelickém kostele pořádá každoročně jednodenní festival Otevřené ateliéry Hlučín. Říkáme tomu „neformální setkání s uměním rozmanitých forem“. Vždy první sobotu v červnu navštíví můj ateliér desítky lidí a já si s nimi mnoho hodin povídám o tom, co vidí a co je na mé tvorbě zajímá. Je to skvělá zpětná vazba, kterou každému umělci doporučuji. Malba je osamělý „sport“ a je velmi přínosné slyšet bezprostřední reakce diváků na to, co si myslím, že dělám.

Když se ohlédnete za výstavou Matrice – co byste si přál, aby si z ní návštěvníci odnesli?

Asi nepřekvapí, že bych si přál, aby se do nich co nejvíce otiskla.

David Macháček