Bylo léto roku 1950. Za mnou zůstal první rok ve škole a přede mnou byly celé prázdniny.



Hned první den prázdnin jsem se rozhodla odejít z bytu za letními radovánkami nikoliv dveřmi, ale ze samé bujnosti jsem na dvorek vyskočila oknem. Bydleli jsme v přízemí. Výška to byla malá - následky velké - ruka zlomená v zápěstí. Následnou nemocniční anabázi od rentgenu až po nasazení sádry se mnou absolvoval můj tehdy 30letý otec. Zřejmě se mu zželelo nešťastného a ubrečeného dítka a rozhodl se mě odškodnit za prožité útrapy. Ne, nešli jsme do cukrárny na zmrzlinu ani koupit nějakou hračku, jak by patrně učinila většina otců. Tak přízemní nápady můj dobrodružný rodič neměl.



My jsme zamířili na tehdejší letiště kopřivnického aeroklubu, které se nacházelo v prostoru pod Červeným kamenem. Dodnes mám před očima rozsáhlou travnatou plochu a letadla, která připomínala právě dosedlé žluté motýly. K jednomu tomu letadlu jsme zamířili a já jsem srdnatě nastoupila ke svému prvnímu letu v životě. Pamatuji si i jméno onoho amatérského pilota - byl to pan Mikušek. Vzlétli jsme. Chvíli jsem byla bez sebe strachem, chvíli bez sebe nadšením a na bolavou ruku jsem úplně zapomněla. Oblétli jsme okolí Kopřivnice a po asi 30 minutách vzdušné plavby bezpečně přistáli na pevné zemi.



Nevím, kdy kopřivnický aeroklub zanikl a kdy bylo zrušeno letiště. Jisté je, že zde byli báječní muži na létajících strojích a tvoří součást historie města. Nezapomínejme na to. Já tedy určitě nezapomenu.



Sylva Dobečková