Michal Nevrkla

K o p ř i v n i c e - V polovině listopadu posílil kopřivnické hokejové mužstvo místní odchovanec se zkušenostmi z nejvyšší italské soutěže Michal Nevrkla. Obranné řady týmu vyztužil v posledních deseti letech prakticky každou sezonu na různě dlouhou dobu, protože přednost měla práce a později i hokejové angažmá v Itálii. Když se vrátil loni na jaře, plánoval, že už to bude natrvalo, nyní však nevylučuje, že se do Itálie zase na čas podívá.



„Nepodařilo se mi tu zatím najít zaměstnání podle mých představ, takže možná za prací zase vyrazím,“ připouští. Momentálně ale není pevně rozhodnutý a jeho působení v krajském přeboru tak zatím není ohroženo.



Předminulou neděli jste prohráli s Karvinou a zkomplikovali si tak cestu za vítězstvím v soutěži a šancí hrát o postup do druhé ligy. Myslíte, že vyhrát je stále reálné? (rozhovor vznikl před utkáním v H. Benešově - pozn. red.).



Šance tu určitě je, ale já osobně si myslím, že ten přístup mužstva není ideální, a že si to ani nezasloužíme. Pro postup bychom všichni museli udělat daleko více.



V čem je problém?



Pro postup dělá letos hodně řada mančaftů. Ten náš bohužel hraje čistě na náhodu. V silné sestavě se sejdeme pouze na zápasy, a to jen doma. Venku nastupujeme bez některých opor, a to sečteno podtrženo ve vyrovnané tabulce rozhoduje, viz. porážky ve Studénce a Rožnově.



Říkáte, že hrajete na náhodu, to znamená, že vám chybí sehranost, která nejspíš vyplývá z nedostatku příležitosti se sehrát...



V prohraných zápasech s Karvinou a Frýdkem se jen potvrdilo, že bez tréninku se ani v kraji nedá hrát. Chybí kombinace, nemůžeme sázet jen na individuality. V italských soutěžích to bylo tak, že místní kluci chtěli chodit trénovat, i když nebyli placení. Chtěli se vyrovnat cizincům. Tady chodí na tréninky pár hráčů. Ideální je trénink s dvaceti hráči, minimum je patnáct, v osmi lidech se ovšem nedá nic nacvičit.



V čem vidíte příčinu?



Je to na každém jedinci, jestli chce trénovat nebo ne. Kluci vesměs pracují na směny, někteří mají rodiny, a tím je to dáno, ale myslím, že u některých je to i lenost. Na druhé straně ale nevidím žádnou velkou snahu ze strany vedení o to, aby se postoupilo, a to nemám na mysli finance. Při spoustě malých požadavků týkajících se třeba výzbroje, by mělo být řešení rychlé a hlavně samozřejmé i v menších klubech. To je základ úspěchů. Kdyby hráči cítili jiný přístup, tak by tomu určitě dávali více.



Myslíte tedy, že klub není připravený na to, aby usiloval o postup do druhé ligy, respektive ji příští rok hrál?



Reálná situace v Kopřivnici je krajský přebor. Byl bych rád, kdyby vedení bylo schopno vymyslet nějakou motivaci. A to nemyslím finanční, spíš klubové akce, které by mančaft stmelily. Tam bychom si mohli spoustu věcí vyříkat a říci si co dál.



Ráda bych se ještě zeptala na vaše působení v Itálii...



Hokej jsem tam hrál pět let, z toho jeden rok nejvyšší soutěž a čtyři roky druhou. Čtyři roky z toho jsem působil v klubu SV Kaltern, ve stejném městě jsem i pracoval na hotelu. Šéf mi vycházel vstříc, pouštěl mě na zápasy i na tréninky. Vlastně i díky kontaktům na hotelu jsem se dostal k hokeji, který jsem první čtyři roky působení v Itálii vůbec nehrál. Soustředil jsem se tehdy na práci a soukromý život, pak mi ale hokej začal scházet.



Jaké má v Itálii hokej jméno?



Na severu, odkud je většina mančaftů, dávají rok od roku hokeji větší prostor. Řekl bych, že je hned po lyžování, které je živí. Městečka v Dolomitech jsou vzhledem k turistice bohatá a hokej má díky spoustě malých sponzorů dostatek prostředků na činnost a nákup cizinců. Hrají tam vysloužilci z NHL i české extraligy. Obecně italský hokej není na takové úrovni jako český, ale ten přístup místních hráčů, kteří jsou srdcaři, a cizinců, dává dohromady takové mančafty, které by se v naší I. lize nenechaly zahanbit.



Jana Feilhauerová