Téměř přesně po roce se opět ukázali v Kopřivnici David Vrubel (vpravo) a Jiří Bříza a pochlubili se již druhou bronzovou medailí z MS.

FOTO: M. HAVRAN

„Letos to bylo trochu jiné tím, že jsme obhajovali bronz z loňska a už se s námi trochu více počítalo. Všem spadl kámen ze srdce, že se to podařilo a že jsme obhájili placku,“ povídal 21letý David Vrubel na zimním stadionu v Kopřivnici, kde se v červnu účastnil akce pro děti, kterou pořádal místní klubv HC ISMM Kopřivnice a na které byli jako hosté „bronzoví hoši“ – trenér Jiří Bříza a hráč reprezentace David Vrubel.

Davide, gratulace, zase po roce máte bronzovou medaili. Vypadá to, že se z toho stává pravidlo, že v červnu přijdete do Kopřivnice ukázat medaile. Tak kterou bylo těžší získat?

Jeli jsme na MS s tím, že chceme ten bronz z minulého roku obhájit. Chtěli jsme dokázat, že se můžeme opakovaně měřit s těmi nejlepšími na světě. Bylo pro nás těžší na tom turnaji hrát a snažit se obhájit bronz. Z mého pohledu jsem měl takový zvláštní pocit, jako bychom to měli a museli obhájit. A asi z tohoto důvodu to bylo letos o něco složitější.

Zase po roce jste hráli o bronz s Čínou. Jaké to bylo?

Zápas s Čínou o bronz byl dle mého názoru těžší než minulý rok. Člověk musí mít takovou tu zdravou pokoru. Čína přijela s extrémně rychlým týmem. Navíc jsme s nimi prohrávali 0:1, což nikdy není dobré. I proto si bronzu moc vážíme, protože jsme museli zápas otáčet. Z tohoto pohledu to teď s odstupem vidím tak, že obhájit bylo o něco těžší než to urvat poprvé.

Celý svět se touží přiblížit ke dvěma parahokejovým velmocím USA a Kanadě. Vy jste v semifinále MS nebyli daleko od překvapení proti USA …

Ano, v tom semifinále jsme málem poprvé v historii šli do prodloužení s Amerikou, nakonec to nedopadlo, inkasovali jsme v power-play a prohráli jsme 1:3. Ale určitě i toto nás posune dále. Cítíme, že těmi podmínkami, které máme, kvalitními tréninky a vším kolem se posouváme k té absolutní špičce, to je k Americe a Kanadě.

Loni to byla poprvé v historii českého parahokeje medaile, letos jsme bronz opakovali. Jaké byly oslavy a kdy jste slavili více, loni nebo letos?

Letos to bylo trochu jiné tím, že jsme obhajovali a že už s námi všichni tak nějak více počítali. Všem spadl kámen ze srdce, že se to podařilo a obhájili jsme ten bronz. Samozřejmě jsme to spontánně hned po zápase oslavili, ale nebylo to nic extra velkého. Všichni jsme byli po tom MS hodně unavení. Po této stránce to asi bylo o trošku větší před rokem v Moose Jaw.

V Kanadě jste včetně přípravy a přípravných zápasů byli skoro měsíc, jak jste to zvládal?

No, bylo to dost dlouhé. Celkově jsme byli v zámoří tři týdny, a vzhledem k tomu, že jsem si přes rok našel přítelkyni, tak byly tři týdny celkem dost (smích). Už jsem se těšil domů.

Jestli to není tajné, podporuje vás přítelkyně v hokeji a ve vaší cestě?

Určitě ano a jsem za to moc rád. Chodí na každý ligový zápas na Flamingos Ostrava, to samé platí o všech turnajích či reprezentačních zápasech, které se hrají u nás v Česku. Fandí mi a má pochopení pro všechno kolem parahokeje, například když přijdu hodně unavený z tréninku a musím si třeba zdřímnout přes den.

Když už jste zmínil Flamingos Ostrava, jak jste dopadli v uplynulé sezoně a jaké tam máte plány?

V poslední sezoně jsme skončili pátí a posunuli jsme se oproti minule o tři příčky, což je dobré. Ale chceme být ještě lepší. Flamingos je moje srdcovka, byl jsem u zrodu týmu, teď chceme po pátém místu být ještě výše, ideálně zaútočit na bronz.

Parahokeji se věnujete teprve čtyři roky, stále se tedy učíte a posouváte. Měníte postupem času i tréninkové přístupy a vůbec celou přípravu?

Letos jsem si musel přidat tréninkové jednotky v posilovně i doma, snažím se oproti minulým letům na sobě makat více. Snažím se pracovat jak v posilovně, tak cvičím doma se svou vlastní váhou a tělem, což mi přijde asi nejvhodnější pro moje aktuální potřeby.

Na čem chcete nejvíce zapracovat?

Asi si myslím, že na takovém tom hokejovém myšlení, občas nedělám ta ideální rozhodnutí. Druhá věc je fyzička, na které se letos snažím více zamakat.

Ve svém klubu Flamingos Ostrava jste obránce, v reprezentaci vás občas vidíme v útoku, pak i v obraně. Jak to tedy s vámi je?

Cítím to tak, že jsem především obránce. Trenéři v reprezentaci to někdy postaví tak, že jsem v útoku, ale já se moc jako útočník necítím. Nemám to čtení hry, které útočník potřebuje. Nejradši si odvedu vzadu tu práci, kterou mám.

Máte v našem či světovém parahokeji nějaké sportovní vzory?

Z našich hráčů je to určitě obránce Pavel Kubeš, který má perfektní čtení hry, a takový obránce bych jednou chtěl být. Ze světových hráčů mám v oblibě Američana Johna Wallace, kterého považuji za jednoho z nejlepších obránců světa.

Po loňském prvním bronzu z MS jste měl jasno, že hlavním cílem do krátké budoucnosti je olympiáda v Itálii 2026. Zůstává tato meta nadále tou hlavní prioritou?

Ano, určitě. Už se to celkem blíží, už jen necelé dva roky. Budu se snažit, abych se udržel v reprezentaci a zahrál si na olympijském turnaji.

Jaký je největší moment celé sezony, která skončila druhým bronzem v řadě na MS? Který okamžik nebo situace je tím největším?

Kromě medaile na MS je to určitě i druhý přípravný zápas s USA těsně před MS, kdy jsem byl našimi trenéry vyhlášen za nejlepšího hráče zápasu, že jsem odvedl přesně svou práci, jako jsem měl odvést. A toho si velmi považuji a je to velkou motivací do další práce.

Davide, jste z Vlčovic, nejblíže na zimák máte do Kopřivnice, sledujete, jak si vedou kluci ve druhé lize?

Jasně, sleduju. Na mobilu mám často zapnutý livesport a sleduju, jak hraje Kopřivnice. Jednou jsem byl i na zápase se podívat. Trochu více ale asi sleduju bráchu, který hraje za dorost za Oceláře Třinec, takže jeho sleduju maximálně, co to jde.

Je po sezoně, parahokeje a sportu vůbec bylo až až…Na co se teď nejvíce těšíte?

Přestože je to trochu paradox, protože krátce po MS už jsem měl všeho dost a už jsem chtěl být bez ledu, tak velice krátce poté se to vrátilo zpátky a rychle jsem se začal těšit zpátky na led a vše kolem (smích). Už se těším, až si sednu do saní, zajezdím si, zastřílím a až to všechno začne.

Podle toho, jak mluvíte a máte to vše srovnané, se zdá, že jste na té správné životní cestě …

Cítím, že jsem si parahokej vybral správně, a nejen proto, že máme teď dva bronzy. Teď je to zkrátka můj život. Chci se pořád posouvat, chci být tahoun týmu a mít ještě trochu větší roli v reprezentačním týmu.