V Kopretině ve Vlčovicích se k ergoterapii klientů využívaly tkalcovské stavy.
FOTO ARCHIV: DAVID MACHÁČEK
Denní stacionář Kopretina vznikl z důvodu potřeby návaznosti služeb pro děti s handicapem, které dokončily Základní školu a Mateřskou školu Motýlek, protože ve městě nebyly další navazující služby, které by se o ně postaraly. Základní škola a Mateřská škola Motýlek vznikla v Kopřivnici v roce 1993 na žádost rodičů postižených dětí, které neměly možnost vzhledem ke svému postižení se vzdělávat ve městě.
„V době, kdy končily děti v Motýlkovi, jsme s bývalým učitelem zvláštní školy Alešem Jarolímem zvažovali zřízení chráněných dílen. Bohužel jejich zřízení nebylo tak jednoduché, jak jsme si mysleli, a začali jsme řešit, jak by to šlo. Spojili jsme se s ředitelkou Dětského centra Dagmar Jančálkovou, s vedoucí sociálního odboru Jiřinou Mikulenkovou a hledali řešení. Já jsem v té době pracovala v kulturním domě a na část úvazku jsem pracovala s dětmi v Motýlkovi, kde jsem učila pohybovou aktivitu. Variantní řešení se našlo, činnost zastřešovalo občanské sdružení rodičů Motýlek a město zafinancovalo plat učitele i provoz,“ vzpomíná na začátky ještě před vznikem Kopretiny Xenie Šustalová, která byla u zrodu Kopretiny i jejího předchůdce.
Město poskytlo prostory v Klubu Kamarád na sídlišti Sever, a tak od září mohla Xenie Šustalová začít pracovat s prvními čtyřmi klienty. „V prostorách klubu jsme mohli být dopoledne a tuto dobu jsme využívali pro pracovní činnost. Na obědy jsme chodili do školní jídelny na Základní školu Milady Horákové a následně jsme se přesunuli do ZŠ a MŠ Motýlek, kde jsme s klienty opakovali čtení, psaní a další dovednosti, které se naučili dřív, ale bylo nutné je procvičovat. Z centra pak měli klienti zajištěn odvoz domů. I z tohoto důvodu ten rok a půl do otevření stacionáře Kopretina byl opravdu náročný,“ poznamenala Xenie Šustalová. Díky nadšení Xenie Šustalové a dalších se podařilo vybavit nově vznikající stacionář potřebným vybavením pro terapie. „To se nám dařilo i díky sponzorům. Hodně nám pomohl tehdejší ředitel Tatry Ronald Adams, který byl spojen s centrem Motýlek. Podařilo se nám získat tkalcovské stavy, vybavení pro výrobu košíků a další, neboť tyto aktivity byly pro klienty nejvhodnější na procvičování jemné motoriky. Učili jsme je i sebeobsluhu, vařit a další činnosti, “ vzpomíná Xenie Šustalová.
Zpočátku byli ve stacionáři klienti s lehčím handicapem, později přibyli další s kombinovaným postižením i autisté. Přijímat imobilní klienty nebylo možné, protože objekt nebyl bezbariérový. S přesunem do Vlčovic pracovnice zajišťovaly i svoz klientů, protože jejich rodiče pracovali. „Já jsem čekala na autobusovém nádraží a kolegyně na zastávce u polikliniky, kam nám je rodiče vodili a na stejné místo si pro ně chodili i odpoledne. S účinností zákona o sociálních službách se zvýšil tlak na větší osamostatňování klientů a s tím souviselo i to, aby začali autobusem jezdit sami. Tehdy vyvstal první problém, řidiči autobusů je nechtěli brát, protože měli strach, aby se něco nestalo. Tak jsme s nimi jezdili a učili je, jak zvládnout cestu samostatně,“ uvedla Xenie Šustalová.
Pracovní terapie a individuální terapie pomáhaly v rozvoji klientů. Ti si vytvářeli pracovní návyky. Na akcích i v zařízení se prodávaly jejich výrobky a výtěžek se používal na úhradu výletů po Česku, k moři či na sportovní aktivity. „To se jim líbilo. Pracovní návyky začali vnímat jako to důležité. Byli hrdí na to, co vyrobili,“ poznamenala Xenie Šustalová, která v Kopretině s klienty pracovala třináct let. Z Kopretiny odešla v roce 2010.
