Kopřivnice (dam) – Ačkoliv nedosáhlo na žádnou z udělovaných cen, představení Stopy v pamäti slovenského Divadla Odivo asi rozhodně nejlépe naplnilo deklarované zaměření přehlídky Kopřiva na netradiční divadlo. Ve víc než tři čtvrtě hodiny trvající vizuální performanci na hranici světla a tmy nezaznělo jediné slovo. Prim hrál expresivní pohyb, hra světel a stínů a také bicí. Představení se odehrálo na podlouhlé scéně vytvořené přímo na ploše velkého sálu Katolického domu, spoře osvětlené jen několika bytovými lampami.
„Rozhodly jsme se zpracovat velmi intimní téma. Obě máme bratry trpící paranoidní schizofrenií. A měly jsme potřebu to nějak umělecky zpracovat. Nejde o arte terapii, šlo nám o to vyjádřit, co prožívají naši bratři a co zažíváme my s nimi. Nemělo jít ale jen o úzkou osobní výpověď. Chceme, aby představení promlouvalo i k jiným lidem, kteří si do obrazů, které jim předkládáme, dosadí své významy,“ prozradila něco o původu inscenace Mária Danadová, spoluautorka a jedna ze dvou hlavních protagonistek Stop v pamäti.
Představení, které publikum vidělo v sobotu večer, vzniklo na začátku roku 2017 na venkovské divadelní scéně. Jeho zrod provázela práce s improvizacemi a asociacemi a výsledný tvar postupně krystalizoval. „Při tvorbě inscenace jsme v prostředí absolutní důvěry otvírali velmi osobní otázky. Nevycházeli jsme ale jen z vlastních zkušeností s duševní nemocí, ale z odborných studií a medicínské dokumentace, kterou jsme měli k dispozici. Postupně jsme se snažili téma přetavit do fyzického jazyka,“ přibližuje proces vzniku neobvyklé inscenace druhá ze spoluautorek Monika Kováčová.
První verze představení vznikala poměrně dlouho, a i když to tak nemusí na první pohled působit, struktura jednotlivých obrazů, to, v jakém pořadí a jakým způsobem se před divákem vynořují ze tmy, je pevná. „Vnitřní náplň jednotlivých scén pak závisí na našem vzájemném napojení s Márií, na společném napojení na hudebníka i propojení s publikem. V jednotlivých nuancích je představení neustále živé a proměnlivé a snaží se o komunikaci zevnitř i z vnějšku,“ říká Monika Kováčová s tím, že komunikovat s okolím prostřednictvím divadelních prostředků je pro obě autorky nejpřirozenější. „Každopádně se v tomto ohledu neomezujeme, máme velmi rády přesahy. Sledujeme výtvarné umění, hudbu, čerpáme impulzy z literatury a dalších druhů umění. To, že naše představení nakonec je pohybově vizuální asociační běh, přirozeně vyplynulo. Právě toto pojetí nám nejvíce lícovalo s našimi poznatky a zkušenostmi. Naším cílem vždy bylo předat spíš pocit než informaci. Slovo se nám pro tento účel zdálo příliš konkrétní a v žádném okamžiku přípravy inscenace jsme s ním nepracovaly,“ doplnila Monika Kováčová.
Přestože představení už hrají čtvrtým rokem, právě reakce publika na něj jsou pro dvojici autorek zdrojem neustálého překvapení. Ohlasy diváků jsou velmi individuální a podle jejich zkušeností často diametrálně odlišné. „Část lidí jde na představení, o němž ví, že je inspirováno duševním onemocněním, ale jsou i lidé, kteří interpretační klíč, který nabízíme, nevyužijí a pak do obrazů, které vidí, vkládají své prožitky, emoce a zkušenosti a vůbec to nemusí souviset se schizofrenií,“ říká Mária Danadová.
Velmi nevyzpytatelné jsou podle jejich slov i reakce lidí, kteří se ve svém životě s nějakou psychiatrickou diagnózou, ať už přímo, nebo zprostředkovaně, setkali.
„Někteří nám říkají, že je to pro ně pohlazení. Další diváky to emocionálně úplně rozbije a popláčou si, ale nakonec tvrdí, že je to očistilo. To, jak různé ty reakce jsou, je pro nás nesmírně zajímavé,“ uzavřela Mária Danadová.
