Simona Stašová a Petr Nárožný dokázali do posledního místa zaplněný velký sál kulturního domu skvěle pobavit komedií Poslední ze žhavých milenců. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice - Zcela zaplněný kulturní dům se před týdnem výborně bavil na představení komedie Poslední ze žhavých milenců. Komedie amerického autora Neila Simona, dá se říci, je už stálou položkou v repertoáru herečky Simony Stašové. Právě jedna z nejoblíbenějších českých hereček současnosti si ještě před představením našla čas na rozhovor o své oblíbené inscenaci, svobodě i herecké odpovědnosti.

Inscenace, se kterou jste přijeli do Kopřivnice, se hraje zhruba rok. Váš herecký život je ale s Posledním ze žhavých milenců spojen podstatně déle.

Ano. Já jsem tuto hru začala hrát těsně po revoluci v roce 1990. Tehdy jsme si ji vybrali s Janem Teplým. Je to jednadvacet let zpátky, ale pamatuji si, že mi tenkrát zavolal překladatel Ivo T. Havlů a říkal: „Vy pořád sháníte nějakou krásnou roli a já jsem přeložil Neila Simona - Posledního ze žhavých milenců. V té hře jsou tři ženy, které se nepotkají, a já si myslím, že byste to mohla hrát vy. Jako trojrole to sice napsané není, ale byla by to skvělá příležitost.“ Já jsem to tehdy čapla. Ideálním partnerem se mi zdál Jan Teplý, který už je bohužel v tom hereckém nebi. Hráli jsme to představení 16 let a měli 499 repríz. Nit se přerušila, až když mi před pěti lety Honza odešel tam nahoru. Vypadalo to, že je po všem, ale vloni se mi ozval pan Hanzlíček, člověk, který tu hru prodával už dřív, s tím, že by byla škoda, kdyby si tu hru vzal někdo jiný. Řekl, že nám dorostli noví diváci, takže by bylo fajn, kdybychom to obnovili. Nabídl mi jako partnera pana Nárožného, já jsem řekla ano. Představení jsme přezkoušeli s novou výpravou i režisérem a od té doby jej znovu hrajeme.

Měla jste znovu chuť do toho jít i po tolika reprízách původního nastudování?

Víte, já mám ten text doslova pod kůží. Ale rozhodně to není něco, co by mě omrzelo. Je to tak nádherný text, myslím, že to budeme hrát zase do úmrtí. (smích) Já nehraji texty, které by mě omrzely. Žádný z textů, co mám v repertoáru, mě neomrzí, a proto je můžu hrát skutečně léta letoucí. Koneckonců i to, že máme neustále plné hlediště, je odpovědí na tuto otázku.

Poslední ze žhavých milenců není jediná Simonova hra ve Vašem repertoáru. Za Drobečky v perníku jste dokonce získala Thálii. Máte k tomuto autorovi nějaký speciální vztah?

Simon je už dnes žijící klasik, je mu pětaosmdesát, klobouk dolů před panem Neilem Simonem, protože všichni jeho vrstevníci jako Edward Franklin, Albee nebo Tennessee Williams jsou dávno pryč a on tady pořád ještě je. Ráda bych ho potkala, kdyby byla ta šance, i když vím, že se taková příležitost asi ani nenaskytne. Já jsem se setkala nejvíc právě s Posledním ze žhavých milenců a Drobečky z perníku. To nejcennější na panu Simonovi je, že je inspirovaný ruskou klasikou, Čechovem, Dostojevským a Turgeněvem, ale přidal k nim ve svých hrách americkou lehkost a humor. Propojil tyto dva zdánlivě nespojitelné světy. Světový autor je právě proto, že umí na jedné hraně udělat smích i pláč, a to je velmi vzácný dar. Ale přesně to je moje parketa, to jsou hry, které mám ráda.

Jak se Vám na jevišti po šestnácti letech s Janem Teplým spolupracuje s Petrem Nárožným?

Já tu hru znám tak dobře, že už se vlastně stala mým životem, a jakémukoliv partnerovi nedovolím, aby to hrál jinak než Jan Teplý (smích). To je samozřejmě nadsázka. Petr Nárožný je jiný herec, než byl pan Teplý, který třeba nebyl tak známý, ale byl to znamenitý herec a byla to Honzova nejlepší role v závěru života. Pan Nárožný to hraje stejně skvěle jako pan Teplý. Máme jiné aranžmá, jinou dekoraci a jiné kostýmy. Od premiéry uběhlo 21 let. Jsem tedy o 21 let zkušenější herečka a bylo by skoro smutné, kdyby to představení neudělalo nějaký krok kupředu. Udělalo, jako všechno se vyvíjí, ale už tenkrát to bylo moc dobré představení.

Velmi často se objevujete v televizi, filmu i na divadelních jevištích. Čemu dáváte přednost?

Já se považuji za divadelní herečku. Divadlo mě nejvíc naučilo. Díky divadlu hraji jak v televizi, tak ve filmu, ale kdyby náhodou si na mě nikdo nevzpomněl, tak je mi to úplně jedno, protože divadlo mě podrží a uživí. Svého času jsem zariskovala, a jak je vidět, udělala jsem dobře. Tím riskem bylo, že jsem odmítala nabídky v různých nekonečných seriálech, abych nebyla, jak se říká, „olízaný koláč“. Počkám si vždycky na roli, která je jednotná, když už seriál, tak 12 dílů a konec. Seriály se stovkami dílů a příběhem, kdy každá postava má s každou něco mít, mi nepřipadá umělecky adekvátní. Tak jsem chvíli počkala, a to čekání se mi vyplatilo. Teď točím s režisérem Vejdělkem Muže v pokušení, s Filipem Renčem a Jurajem Kukurou v Brně děláme krásnou televizi Vetřelci a lovci. V létě budu natáčet film s Mirkem Donutilem, na hradě budu s Bolkem Polívkou hrát Veselé paničky windsorské a jsem spokojená. Mám pocit, že když se za svou prací ohlédnu, tak jsem vnitřně pevná, protože vím, že dělám to, co chci, a že si mě takzvaně nikdo nemůže koupit. Nemůžu to ale doporučit všem. Člověk musí zvážit svůj talent. Musí zvážit, jestli když něco odmítne, tak o něj bude zájem tam „výš“, kde míří. Navíc není to zdaleka jen o talentu, člověk musí mít i kus štěstí a potkat se ve správný čas se správnými lidmi. Ale jak říkám, díky svému pevnému zázemí v divadlu jsem byla schopná to risknout.

Vyhovuje Vám Vaše současná pozice herečky bez stálého angažmá, která si může vybírat právě jen projekty, které ji nějak vnitřně oslovují? Má takové postavení vůbec nějaké nevýhody?

Na svobodu musíte mít. Svoboda je fantastická, nádherná, ale musíte vnitřně vědět, že ji ustojíte. Ona totiž není zadarmo. Svoboda je totiž i to, že já sama jsem zodpovědná za to, že tady dneska bude narváno. Navíc musím hrát tak, aby si to ti lidé mezi sebou řekli, a příště jsem měla narváno někde jinde a s jiným představením. Když jste v angažmá, tak je tato zodpovědnost rozmělněná. Já jsem to zkusila a šla na volnou nohu, ale můžu říct, že to znamená sebezapření. Člověk tomu musí dát všechno. Divák totiž není hloupý a je jedno, jestli je to v Praze nebo v Horní dolní. Lidi chtějí, aby herec na jevišti potil krev, chtějí se smát a i laik snadno rozezná dobré představení od špatného.

David Macháček