„Tak, Maruš, je to v pytli! Neletíme nikam!“ křičí Lojza na svou manželku, která uprostřed letištní haly sedí na hromadě kufrů. Cestovka zkrachovala, sen o čtrnácti dnech na řeckých plážích se manželům Lachovým právě rozplynul. Marie začíná vzlykat, představa, že svou vytouženou dovolenou stráví v rozpálením panelákovém 2+1 se jí vůbec nezamlouvá.



„Nebreč! Já už něco vymyslím,“ okřikl Lojza rázně svoji polovičku a v hlavě se mu už začínal rodit velký plán.



Ještě týž večer, zatímco Marie posmrkávala u oblíbeného seriálu, našel Lojza ve sklepě v zaprášené krabici své pohorky. „Ty jsem neměl na nohou od svatby,“ zasnil se Lojza při vzpomínce na své trampské mládí. Když se vrátil do bytu, měl na tváři potutelný úsměv, a když usínal po Maruščině boku, jen jejím směrem špitnul: „Kašli na Řecko, zítřek si užijeme.“



Ráno Lojzu probudilo slunce, jemně zatřásl ženou po své pravici. „Vstávej Maruš, jde se na výlet.“ Když se znovu potkali v kuchyni, Lojza už ve šviháckých tříčtvrťácích, oblíbené košili a ruksakem, Marie zrovna lovila vepřové z mražáku.



„Nic, žádné řízky. Jdeme na rozhlednu a pak to přes Trúbu vezmeme do Štramberka. Tam tě pozvu na oběd a jedno černé, co máš ráda.“ Jak řekl, tak i udělal, a když se večer vraceli domů plni zážitků, po včerejší Mariině melancholii už nebylo ani památky.



„Lojzíčku, to byl báječný den. Věříš, že na Trúbě jsem nebyla od školy, a na té nové rozhledně na Bílé hoře ještě vůbec?,“ ptá se nadšená paní Lachová svého muže. Ten se jen usměje a praví: „A to ještě nic není, Maruš. Mám plán na každý den té naší dovolené,“ říká Lojza své paní a v duchu je vlastně rád, že to Řecko nevyšlo. Smažení se na pláži totiž z duše nesnáší.



David Macháček