Je možné zasvěcením jednoho dne v roce nějaké šlechetné myšlence změnit postoje lidí vůči ní? Ano i ne, zní téměř v předvečer Dne Země. Ano proto, že připomenutím nutnosti chránit přírodu nic nezkazíme, a ne proto, že jediný den nemůže na zhoršujícím se stavu naší planety něco zásadního změnit. Den Země si však od svého vzniku udělal už celkem slušné jméno. A i když se dobrou pověstí vzduch nevyčistí a skládky nezmizí, aspoň se něco děje.



Nabídka „ekoakcí“ v Kopřivnici není letos o nic chudší, ale ani bombastičtější než v minulých letech. Probíhající záležitosti jsou však většinou založeny na principu dobrovolnosti. Jedinou výjimkou je výstava předmětů vyrobených z odpadů před kulturním domem, kterou kolemjdoucí zaregistrovat musí. A v tom může být trochu potíž. Aby někdo jen tak ze své vůle přišel třeba sázet stromky pod Červený kámen, to už potřebuje trochu více než jen pasivní zájem.



Není ale nutné hned pomáhat, stačí jenom přírodě tak neškodit. Tam, kde selhávají argumenty, může pomoct sice nepříliš inteligentní, ale zato účinná šoková terapie, jako šitá na míru tématu odpadů. Co Kopřivničan, to plný kontejner za rok. Nápady na využití jeho obsahu sahají od teatrálního rozsypání po pěší zóně až třeba po doručování nevábných vzorků náhodně vybraným lidem domů. Pro větší účinek za použití skryté kamery a samozřejmě bez zpáteční adresy. No, naštěstí o náplni kampaně rozhodují lidé trochu více realističtí.



Michal Polášek