Na internetových stránkách místních dobrovolných hasičů stojí nenápadné úvodní motto: „Jdeme tam, odkud ostatní utíkají.“ Chtělo by se až říci malé písmem, ale velké obsahem. Určitou míru patosu a mesiášství ale hasičům celkem snadno odpustíme. Na rozdíl od jiných organizovaných sborů si můžeme být téměř jisti, že drtivá většina z mužů v přilbách a těžkých kabátech dělá svou práci opravdu ráda. Navíc bez vlivu nějakých zájmů a lobbistů. Vždyť těžko si představit, že na stanici zavolá vrcholný politik, aby hasiči nevyjížděli likvidovat konkrétní požár.



Počet ani charakter výjezdů jak tatrováckých, tak i dobrovolných hasičů v loňském roce nevybočil z obvyklých kolejí. Dostat se ke skutečnému požáru je jenom svátek. Většinou se museli hasiči přetvořit v dřevorubce, zámečníky, zametače silnic, kovoobráběče nebo vodní záchranáře. Do obrazu všeumělů chybí dodat předlékařskou pomoc zraněným či zvládání kontaktu s vystrašenými lidmi. To vše v době, kdy se mluví o tom, že by ve městě měla být za pár let jediná profesionální jednotka, a tatrováci by tak o město a tím i jeho finanční příspěvek přišli.



Být hasičem je v podstatě povolání současnosti. Univerzalita a schopnost rychle a správně reagovat na novou situaci jsou hodnoty, které ocení jakýkoliv potenciální zaměstnavatel. Naštěstí ale ještě existují v uvozovkách zapálení idealisté, kteří by tvrdý nebo někdy i měkčí hasičský chleba nevyměnili za nic na světě. Michal Polášek