Není to tak dávno, co mě zaskočil údiv jednoho "přespolního" nad tím, že části města u kostela se říká náměstí. Že prý to více než ústřední bod připomíná obyčejný park. Nebudeme si nic nalhávat, ono to taky pouhý park v podstatě je. Snad jediné, co by mohlo neznalého návštěvníka v jeho přesvědčení zviklat, je kromě smaltových tabulek na okolních budovách socha prvního prezidenta Masaryka, kterému však zlé jazyky přisuzují potupnou funkci hlídače parkoviště.



Když jsem minulý týden na tomto místě psal o určité výjimečnosti našeho města spočívající v jeho netradičním uspořádání, nezmiňoval jsem atypické náměstí náhodou. Právě o uplynulém víkendu si totiž mohli lidé sami určit, co by na novém náměstí rádi viděli. K již zmiňovaným kopřivnickým zvláštnostem si tak můžeme připočítat další. Nikdo sice reálně nepředpokládá, že se v konečné podobě náměstí objeví všechny nápady laiků, přesto je nápad dát prostor lidem v našich luzích a hájích zřejmě ojedinělý. Ve finále jsou to totiž právě občané, kteří budou s novou podobou náměstí žít.



Neradujme se ale předčasně. Zajímavé však bude sledovat roztrpčené reakce nyní mlčící většiny v okamžiku, kdy na náměstí opravdu najedou bagry a začne se bourat či kácet ve velkém. Možná by změnili názor po tomto bizarním návrhu. Co takhle odkoupit a vrátit na náměstí dřívější mohutnou skulpturu ležící ženy a umístit ji třeba do kašny? Aspoň by přespolní věděli, že tu máme smysl pro humor.


Michal Polášek