Ztratit hlavu je nepříjemné, často to však může být prospěšné pro očištění duše. Ztratit nějakou věc je však zážitek se znaménkem mínus. Obojí je v lidské společnosti normální. Jak se ale vrátit do bodu před ztrátou, na to se už metody liší. Společné mají jedno – narovnání mezilidských i majetkových vztahů závisí na dobré vůli. U věcí je jejím synonymem institut ztrát a nálezů.



Něco jiného je někde zapomenout balíček žvýkaček a něco jiného třeba bicykl. Na kopřivnické radnici čítá seznam ztrát a nálezů několik desítek řádků. Žvýkací gumy mezi nimi sice nejsou, kola už ale ano a to dokonce v počtu, který by stačil pro menší cyklistický oddíl. Našla by se i přilba a pro budoucí naděje sportovní kočárek. Výstřel na startu závodu „ztrát a nálezů“ by zase mohla zajistit plynová pistole. Ale pozor, nikdo nesmí na startovní čáře selhat, náboj je totiž jen jeden.



Bezkonkurenčně nejkurióznějším předmětem je však načatá láhev tuzemského rumu. V nálezci se zřejmě natolik hnulo svědomí, že místo zahřátí se lihovým mokem jej dobrovolně odevzdal. Jak se ale bude v tomto případě identifikovat původní majitel, je záhada. Láhev si asi nepodepisuje ani těžký pijan. Že by rozhodla šikovnost nebo rychlost při jejím vyprazdňování?



Pokud se původní majitel k nálezu nepřihlásí, připadne po půl roce do majetku města. V případě kol a dalších předmětů osud zajímavý jen málo. Co ale s otevřenou lahví rumu? Vypít, či vylít? Toť otázka.



Michal Polášek