Spisovatelka Karin Lednická byla hlavním literárním hostem sobotního Malého festivalu Pohody. Mluvila především o své prvotině Šikmý kostel.
FOTO: PETRA ČANÍKOVÁ
Kopřivnice (ili) -– Součástí oslav 30. výročí založení knihkupectví Pohoda byla beseda se spisovatelkou Karin Lednickou. Druhý díl trilogie románové kroniky Šikmý kostel se stal v Pohodě dokonce nejprodávanější knihou. Každého z posluchačů nejvíc zajímalo dokončení třetího dílu. Na tuto otázku však autorka nedala jednoznačnou odpověď. Sama považuje poslední díl za nejtěžší, a jak několikrát zdůraznila, je důležité dívat se na věci z různých úhlů.
Co však čtenáře potěšilo, je chystané vydání knihy Životice – obraz (po)zapomenuté tragédie, které je naplánováno na 24. března. Ta byla okrajově zmíněna i ve druhém dílu Šikmého kostela. V připravované knize se sice postavy z románové trilogie neobjeví, ale bude podrobněji pojednávat o osudech šestatřiceti životických mužů, které gestapo zastřelilo 6. srpna 1944. V tomto literárním dramatu Lednická kombinuje tři způsoby vyprávění.
Náročnost témat, která autorka zpracovává, se odráží i na její psychice. „Zaručený recept nemám, ale jsou chvíle, kdy je těžké z toho vybřednout, zvláště při psaní některých vypjatých scén. Pak funguje několikahodinová procházka,“ vysvětlila Lednická svůj způsob psychohygieny.
Došlo i na otázku realizace plánu vydat se po stopách Barbory a dalších románových hrdinek pěšky do Wieliczky. Podle slov autorky chtěla solnou pouť uskutečnit v květnu poté, co v předjaří roku 2020 vyšel 1. díl Šikmého kostela. Pandemie však její plány odsunula.
V letošním roce bude mít premiéru divadelní adaptace Šikmého kostela – v ostravském Divadle Petra Bezruče už 24. dubna pod režijním vedením Janky Ryšánek Schmiedtové a přesně po půl roce – 22. října – se uskuteční premiéra v polštině na polské scéně Těšínského divadla, kde se realizace ujali Renata Putzlacher a Radovan Lipus, kteří stojí za úspěchem Těšínského nebe.
Každá z postav románové kroniky je kombinací představy autorky a střípků vyprávění pamětníků. Při napsání povídky, která předcházela vzniku trilogie, šla autorka podle svých slov „nasosat“ atmosféru ke kostelu svatého Petra z Alkantary, který od hřbitova oddělila hlavní silnice. Na hřbitově se Lednická setkala s vnučkou Barky a Ludvíka, kteří se těsně před svatbou dozvěděli o svém příbuzenském vztahu. Sňatek byl sestřenici a bratranci církví po mnoha průtazích povolen a jejich manželství trvalo sedmdesát let.
Šikmý kostel se v současné době překládá do němčiny, angličtiny a polštiny. Zájem projevil španělský nakladatel, dotaz přišel dokonce i z Makedonie. Autorce přišla i nabídka na zpracování pracovních listů pro výuku dějepisu na školách. Napsáním románové kroniky zájem Karin Lednické o dnes již ztracený region rozhodně nekončí. Podílela se na obsahu informační tabule a v infostánku, který je otevřen o víkendech, je k dostání podrobná mapa zaniklého města.