Miroslav Táborský

Kopřivnice - Tác s pohoštěním v podobě zamilovaných šunkových chlebíčků před představením odmítl, aby na jevišti kopřivnického kulturního domu mohl podat co nejlepší výkon. Rozhovor pro Kopřivnické noviny ale poskytl, a tak se Miroslav Táborský ještě, než pobavil zdejší publikum, rozhovořil o svém režijním debutu, pravdě i o svých dalších plánech.

Představení Odvolání je dělané do komorního prostředí. Je to vůbec přenositelné do velkého sálu a na velké jeviště?

To je vždy dobrodružství. Když děláte v takovém malém divadle, jako je v Řeznické nebo Ungelt, je pak velký adrenalin převést ho do větších sálů. Ta hra má dvě prostředí. Jednak kostel, který není problém, tam se to dá „pustit“ naplno do toho prostoru, ale druhé prostředí je pracovna, intimní prostor a toho jsem se bál. Hned náš druhý zájezd ale mířil do Kulturního domu Akord v Ostravě, což je velký prostor pro 500 diváků. To jsme hráli s velkým napětím, ale udělalo nám obrovskou radost, že diváci reagovali stejně jako v té Řeznické. Celé je to o úpravě hereckých prostředků, musí se mluvit více nahlas, pomaleji, více zdůrazňovat gesta, aby byla čitelná i z větší vzdálenosti. Zkušený herec by s tím neměl mít problém. Je to i součást talentu – umět si poradit s prostorem.

Tématem hry je „pravda“. Je podle vás vnímání pravdy univerzální nebo je individuální?

Myslím, že je v něčem univerzální a v něčem individuální. Individuální je v tom průběhu věků. Odvolání by se mohlo odehrávat v jakémkoliv jiném prostředí. Je o tom, jak přistupujeme k pravdě nejen díky výchově a charakteru, ale i o tom, jak se to mění v průběhu života. Rodíme se s nějakou čistotou v sobě, se vztahem k pravdě, který je v určitém věku absolutní. Pak ale dostává úpravy a změny. Do určitého věku máme pocit, že pravda má přednost před vším, ale pak začneme zjišťovat, že ne vždy je dobré pravdu říkat. Nejen třeba ze zbabělosti, ale že je to také otázka taktu, slušnosti… Jak pak jdeme životem a nabíráme zkušenosti, tak je to také otázka taktiky. Samostatnou kapitolou je taky odvaha. Všechny nás to v životě potká, někoho dříve, někoho později, někoho to vystaví těžkým životním zkouškám. Život nás učí a nutí o pravdu bojovat.

Odvolání bylo vaší první režijní zkušeností. Co stálo za rozhodnutím zkusit právě tohle divadelní řemeslo?

Nabídka ředitelky divadla, která tu hru našla a nabídla mi ji. Text je vlastně velmi dobře napsaným dialogem dvou chlapů. To je sice něco, co sice spadá do oblasti režie, ale zároveň bytostně i do oblasti herecké profese. Právě dobře vystavěný dialog je něco, co řeším u každé hry. Odvolání tedy nedávalo prostor pro nějaké velké režijní pokusy. Já říkám, že jsem se „dopustil“ režie, která je uložena do těch herců, do rytmu toho představení, do toho, jak jsou vypointované jednotlivé dialogy. A můžu se přiznat, že tak precizně jako dneska jsem na dialogu nepracoval snad od fakulty.

Jak je náročné skloubit roli herce a režiséra v tom velmi komorním představení, kde jste opravdu jen dva?

Herec, když hraje, tak musí vždycky svým způsobem sám sebe pozorovat. Já tvrdím, že herec si myslí, že něco hraje a divák to nějak vnímá, a když se to shoduje, pak je ten herec dobrý. U dvou lidí na jevišti se dá ten nadhled nad tou věcí uhlídat poměrně snadno. Mojí hlavní starostí bylo, aby Filip Cíl netrpěl pocitem, že když s ním hraju, že jej zároveň ale režíruju. Naštěstí ta hra je v principu učitel a žák, takže on nepozná, jestli na něj koukám v roli mentorské, nebo v roli režiséra. Spíše jsem přemýšlel o tom, jak to udělat, abych já nebyl ten, kdo hraje špatně, protože jsem viděl případy, kdy dvojí role režiséra-herce trochu handicapovala. Pro sebe jsem si našel cestu, že si na jevišti režirování zakazuji. Když mi při hraní něco vadí nebo mě něco napadne, tak to okamžitě vytěsňuji z hlavy a nesnažím se to zformulovat nebo zapamatovat si to.

Během své kariéry jste potkal spoustu mnohdy výrazných režisérských osobností, použil jste něco z metod, které jste od nich odkoukal?

Ano, to jsou celoživotní zkušenosti, které člověk sbírá. Jsou to takové střípky, ale nejde říct, co konkrétního jsem se od koho naučil. Prostě jsem se snažil do té práce, když jsme ji dělali, vložit všechno, co v danou chvíli umím, co bylo potřeba. Měl jsem štěstí na kolegu, který byl v tomto ohledu velice citlivý a pracovitý, takže se nám spolu dělalo velmi dobře.

Máte ambici pro nějakou další režisérskou práci?

Skoro ve stejné době, jako když jsme připravovali Odvolání, jsem se „dopustil“ režie ještě v loutkovém divadle. A protože obě představení dopadla dobře, dostal jsem v Řeznické další nabídku, abych režíroval a zároveň hrál hlavní mužskou roli. Chvíli jsem váhal, ale ta hra poskytuje podobnou příležitost jako Odvolání, takže už jsem to odkývnul. Na rozdíl od toho Odvolání, kdy jsem vymyslel i scénu, jsem se tentokrát ale rozhodl, že budu mít klasický realizační tým a připravíme inscenaci americké hry Relativita, což je fiktivní příběh ze života Alberta Einsteina.

David Macháček