Zástupce ředitele Muzea Novojičínska a někdejší vedoucí Lašského muzea v Kopřivnici tak za svou práci získal ocenění, které dostávají nejvýznamnější práce věnované dějinám národů střední a východní Evropy od středověku po současnost. Oceněná kniha vyšla v závěru roku 2024 v nakladatelství Academia ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a Masarykovou univerzitou v edici České moderní dějiny. Autor i v rozhovoru pro KN zdůrazňuje, že nejde o klasickou biografii prezidenta, ale o studii „živého mýtu“, který zosobňoval Edvard Beneš.

Jak vnímáte ocenění pro svou knihu?

Cenu uděluje Krakovská univerzita, respektive její historická fakulta, ve spolupráci s krakovskou odbočkou Polské historické společnosti. V soutěži se sešla poměrně široká mezinárodní konkurence – bylo tam přes dvacet knih z Německa, Rakouska, Česka, Slovenska, Maďarska, Bulharska a dalších zemí. A samozřejmě mě těší, že moje kniha porotu zaujala, a to poměrně jednoznačně.

Jak se do takové soutěže dostane kniha, která se zabývá zdánlivě ryze českým tématem?

Je to poměrně prosté – knihu do soutěže přihlásilo nakladatelství. V mém případě to byla Academia ve spolupráci s Masarykovým ústavem Akademie věd. Přestože se kniha týká českých dějin, jsou v ní přirozeně přítomné středoevropské přesahy. Beneš nebyl izolovaná postava a československé dějiny první poloviny 20. století se bez širšího regionálního kontextu vlastně ani nedají pochopit. Navíc se soutěž střídavě zaměřuje na knihy z Polska a ze zahraničí.

Kniha původně vznikala jako disertace. Jak vznikl nápad vydat ji jako knihu?

Byla to trochu náhoda. Jedna z oponentek disertace, Dagmar Hájková z Masarykova ústavu, se už po obhajobě zmínila, že by to stálo za knihu. Masarykův ústav má ediční řadu České moderní dějiny, do které se jim můj text hodil, a tak začalo kolečko interního posuzování a redakční přípravy.

V čem se tedy disertace a kniha nejvíc liší?

Neřekl bych, že by se lišily nějak radikálně obsahově. Už při psaní disertace jsem měl na paměti, že bych nechtěl vytvářet text, který by byl čitelný jen pro úzký okruh odborníků. Přesto je samozřejmě rozdíl mezi disertací a knižní podobou. Liší se především způsobem práce. Disertaci člověk v zásadě píše sám, zatímco u knihy už vstupuje do hry redaktor, technická redakce a celý vydavatelský aparát. V mém případě navíc od prvotní úvahy po vydání knihy uběhlo poměrně dost času. A za ty dva roky mi text ještě „uzrál“ v hlavě. Některé věci jsem přeskupil, jiné doplnil. Třeba úvod s citacemi z kronik a denního tisku v disertaci vůbec nebyl, ale napadlo mě, že je to dobrý způsob, jak čtenáře vtáhnout do dobové atmosféry. Doplnil jsem i některé faktografické detaily, které jsem objevil v mezidobí mezi obhajobou disertace a vydáním knihy.

Proč jste si vybral právě Edvarda Beneše? Je to osobnost, která dodnes vyvolává silné emoce.

Když se nad tím zamyslím zpětně, kořeny toho zájmu sahají už do doby mých studií. Dělali jsme tehdy seminární práci vztahující se k místu, kde žijeme, a já jsem zpracovával Benešovu cestu Novojičínskem v létě 1946. Nebyla to žádná výjimečná událost. Beneš takových cest podnikal hodně, podobně jako Masaryk své spanilé jízdy. V roce 1946 ale byla tahle cesta „okořeněná“ čerstvým triumfem z druhé světové války. Ten kontext byl nesmírně silný a mě začalo zajímat, jaký význam tyto cesty měly, co v lidech vyvolávaly. Postupně se to téma rozvíjelo – od seminárky přes diplomovou práci až k disertaci.

Přesto říkáte, že vaše kniha vlastně není o Benešovi.

To je pro mě hodně důležité. Beneš je samozřejmě v názvu knihy a všude se to tak prezentuje, ale kniha není primárně o něm jako o historické osobnosti. Není to jeho životopis. Víc než Beneš sám mě zajímalo, jak se formuje společnost – jaké má ideje, představy, sny o sobě samé. Každá společnost stojí nejen na politických rozhodnutích a institucích, ale i na představách, které si o sobě vytváří. A Beneš v tomto případě funguje jako projekční plátno, na které se tyto představy promítají. Já proto o své knize mluvím jako o „mytické biografii“. Nešlo mi o to rekonstruovat Benešův život krok za krokem, ale zachytit mýtus Beneše – obraz, který v sobě absorboval ideje první poloviny 20. století, jako byl boj proti nacismu, obraz osvoboditele, státníka, otce národa. V Benešovi se tyto představy tehdejších Čechoslováků zrcadlí. A zajímavé je, že Beneš sám se na jejich utváření podílí jen minimálně.

Do jakého období tenhle „mýtus“ sledujete?

V zásadě ho sleduji po celý Benešův život, ale to, čemu říkám „živý mýtus“, podle mě končí rokem 1948. Je tam sice drobný přesah, ale aktivní fázi mýtu spojuji s Benešovým veřejným a politickým působením.

Co přesně myslíte pojmem „živý mýtus“?

Živý mýtus chápu jako něco, čemu lidé věří jako živé metafoře. Vysvětluji to na příkladu náboženství: když člověk jde do kostela, neposuzuje, jestli se skutečně rozestoupilo moře a věci se odehrály tak, jak je v Bibli popsáno – lidé věří příběhu jako nositeli významu. A stejně tak lidé věřili benešovskému nebo masarykovskému mýtu. Věřili tomu, že Beneš je osvoboditel, velký státník, symbol vítězství a obnovy státu. Nešlo o ověřování jednotlivých faktů, ale o sdílený obraz. Já tenhle mýtus v knize nerozkládám ani nesoudím, ale popisuji, jak fungoval. Po roce 1948 se ale ten živý mýtus láme. Mizí s ním spojené rituály – velké oslavy, výročí, slavnostní texty. Beneš přestává být objektem vřelého vztahu a stává se už jen předmětem polemik, často velmi vyhrocených.

Jak dnes Beneše vnímáme?

Mám pocit, že se v dnešních debatách často ztrácí historický kontext. Beneš je posuzován tak, jako by měl k dispozici křišťálovou kouli a přesně věděl, jak se věci vyvinou. Přitom Beneš jednal v konkrétních historických podmínkách. Dělal chyby, to je nepochybné, ale rozhodoval se bez znalosti budoucnosti a právě toto vědomí se z dnešních debat často vytrácí.

Jak velkou roli v onom benešovském mýtu sehrála první dáma?

Hana Benešová do něj vstoupila vlastně velmi přirozeně. Jednak byla manželkou „hrdiny“, ale zároveň zaplnila prázdné místo první dámy, které u Masaryka vlastně neexistovalo. Charlotta zemřela brzy a Alice Masaryková, která ji formálně suplovala, se k této roli příliš nehodila. Hana Benešová se tak stala ikonou první republiky. Mělo to i generační rozměr: Masaryk byl při nástupu do úřadu už starý muž, zatímco Beneš dlouho působil jako relativně mladý, moderní politik a tento jeho obraz umocňovala i jeho žena.

Jaké ohlasy zatím kniha vyvolala?

Vlastně jich moc nebylo. Kniha vyšla v prosinci 2024, takže je na trhu víc než rok. Vyšly asi tři krátké texty, spíš recenze nebo anotace, a ty byly pochvalné. Ale nebylo to nic, co by rozvířilo širší debatu. Jediný opravdu výrazný ohlas byl až úspěch v Krakově. Přiznávám, že mě to trochu překvapuje. Čekal jsem totiž, že osobnost Edvarda Beneše debatu vyvolá, už jen proto, že ji část společnosti stále vnímá dosti kontroverzně. Ale má kniha se těm prvoplánovým kontroverzím vlastně vyhýbá a mluví o Benešovi z úplně jiné perspektivy. Což by, doufám, mohlo té emocemi nabité debatě o našich moderních dějinách vlastně pomoci a ulevit.

David Macháček