Tomáš Hubáček alias Tomáš Háček si libuje ve zvukových experimentech. Na prvním ročníku „Štramberského pyré“ například hrál na plechový kýbl. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice – Tomáš Hubáček si před pár lety odhodil pár písmenek a začal tvořit jako Tomáš Háček. „Zkrátka jsem se kdysi potřeboval odpíchnout od minulosti, udělat nějaký tvůrčí předěl. Vždycky jsem si přál mít pseudonym, tak jsem ho k tomu využil a už mi to zůstalo,“ říká v úvodu rozhovoru pro Kopřivnické noviny. Studoval filmovou režii a mu-zikologii. Působí v několika ceněných nezávislých hudebních projektech. Kromě vlastních autorských projektů (Listolet, HUSO) skládá hudbu také pro film, televizi a reklamu. Jeho hudbu lidé mohli slyšet nejen v klubech a na festivalech, ale i v reklamních pauzách v televizi nebo v populárním satirickém seriálu Kosmo. Před nějakým časem se Tomáš Hubáček usadil ve Štramberku a snaží se oživit kulturní dění v městečku pod Trúbou. Se ženou pořádá multižánrový festival Štramberské pyré, jehož poslední ročník zmařil covid, a na léto připravují druhý ročník festivalu pouličního umění Buskerfest. Minulý týden přesně rok od vydání digitální verze mu na kopřivnickém labelu Dialog Crew a pod kmotrovským dohledem promotérského spolku Živá Mandala vyšlo instrumentální album Littlewood Songs na číslované limitované edici magnetofonových kazet. A tato rok stará novinka je hlavním tématem následujících řádků.

Na desce jste začal pracovat už v roce 2009, proč její dokončení tak dlouho trvalo?

Netrvalo jedenáct let. Prostě jsem před jedenácti lety začal, pak to na jedenáct let strčil do šuplíku a vloni hudbu dotáhl a zveřejnil. Na internetu deska visí už rok, ale pořádnou publicitu dostala až teď díky Markovi Horynovi z labelu Dialog Crew. To on přišel s nápadem vydat album na kazetě.

K dokončení desky jste se odhodlal až vloni po uzavření živé kultury v první vlně pandemie. Využil jste prostě nečekaného „volného“ času?

Šlo o čas. Během těch předchozích jedenácti let jsem vydal tři desky s Listoletem a dvě desky s duem HUSO. Během loňské první vlny jsem hodně času trávil s dcerou na výletech do přírody a třeba potůčky nad Ženklavou, které jsme díky pandemii objevili, na desku určitě vliv měly.

Desku uvádí libreto o malých přátelích, kteří za časů před digitální revolucí se začali scházet u rozbitého televizoru v zátočině potoka, a panu Střechovi se soudkem bezovky. Je to jen interní vtip, koncept nebo třeba pan Střecha a jeho přátelé mají ve vaši diskografii i další písničky?

Je to trošku interní vtip, který ale návštěvníci Štramberka možná odhalí. Doufám, že se na mě pan Střecha za to nebude zlobit, je to myšleno veskrze pozitivně! Jinak ale přátelé z rozbitého televizoru v zátočině potoka možná ještě ožijí někdy příště, mám je rád.

Zaujala mě avizovaná B strana kazety. Opravdu na ní člověk uslyší totéž co na A straně, jen pozpátku? A jak je možné, že to zní dobře?

Původně to měl být jen jako vtip. Ale v případě Littlewood Songs to opravdu zní zajímavě. Už originál je dost ambientní a tím převrácením se to vlastně jen podpoří, bublá to, přelévá se a cinká. Samozřejmě jsem to trošku upravoval, ne všechno znělo tak hezky. Těch úprav bylo ale míň, než jsem předpokládal. Já si teď stranu B poslechnu raději než původní desku, tu už mám oposlouchanou. Ale záleží na vkusu, komu se to líbit nebude, může kazetu prostě přetočit na začátek.

Jak moc je pro vaši tvorbu i konkrétně pro tuto desku důležitý zvukový experiment?

Jsou tam skořápky od ořechů ještě po dědovi, znělcové kameny nasbírané na sopkách Českého středohoří a pár dalších drobností. Velká legrace byla nahrávání houslí, na které jinak neumím zahrát vůbec nic. Podstata je v tom, že jdu po zvucích, které mě zaujmou, které jsou třeba něčím nezvyklé, a je vlastně lhostejné, jestli vzniknou chřestěním ořechů, neumělou hrou na housle nebo synteticky v počítači. I když bez počítače je to vždycky cennější.

Proč album vychází právě na kazetě? Proč právě tento dnes už ne tak častý fyzický nosič?

To je dobrá otázka. Já sám si teď zrovna kazetu nemám ani na čem přehrát. Jednoduchá odpověď je, že to tak chtěl Marek Horyna, nejspíš protože je to dneska cool. Nosiče už v době streamování prakticky nejsou potřeba, lidi si je podle mě kupují hlavně jako artefakt – a ta naše pistáciová kazeta se určitě bude na krbových římsách vyjímat! Já v tom ale vidím ještě jednu přidanou hodnotu: Littlewood Songs je ambientní deska, nikdo neví, jak má ‘správně’ znít. Přitom s každým přehráním kazety se magnetofonový záznam trochu opotřebuje, a pokaždé tak vlastně posloucháte jinou desku. Čím víckrát si kazetu pustíte, tím unikátnější bude váš exemplář. Těším se, že to třeba někdo ohraje k nepoznání – ale tím víc to bude zajímavé, stejně jako ta verze pozpátku.

Jste vystudovaný režisér, ale téměř výhradně se věnujete hudbě. Jak to vzniklo?

Vždycky jsem s muzikou koketoval a po škole jsem k ní zběhl – i když ne úplně, protože čas od času komponuju pro film nebo televizi. A aktuálně mám vlastně něco jako filmový comeback – po deseti letech od školy jsem natočil krátký film, který právě teď cestuje po zahraničních festivalech, a připravujeme českou premiéru. Samozřejmě jsem si k němu nemohl nesložit hudbu.

Vaše portfolio hudební tvorby je hodně široké. Jak přepínáte mezi jednotlivými „žánry“?

To střídání mě moc baví. Jsou to nejen různé žánry, ale i různé účely – třeba u hudby pro divadlo mám víc svobody a očekává se u mě nějaký autorský vklad, zatímco hudba pro reklamu je totálně podřízená účelu. I tak je to pro mě zajímavé, nutí mě to učit se hudební řemeslo, zkoumat aranžmá různých žánrů... Možná proto jsem zběhl od filmařiny, protože točit propagační videa by pro mě byla otročina, ale složit muziku k reklamě je pro mě výzva. Co se při tom naučím, pak často prosákne i do hudby pro kapely. Člověk musí u reklamy k vlastním nápadům přistupovat hod-ně cynicky, zahazovat to, co se mi osobně líbí, ale k tomu účelu to zrovna nesedí. U autorské tvorby je to naopak – přednost má to, co mě na tom baví.

Zajímavou částí vaší tvor-by jsou zvukové instalace. V čem spočívají a je šance, že se nějaké podobné zajímavosti dočkáme i ve Štramberku?

Soundartové instalace, nebo interaktivní kompozice, jak se tomu někdy říká, pro mě představují velké dobrodružství. Je to propojení muziky s kutilstvím. Mám rád využívání ‘přírodních’ materiálů, třeba starých věcí z půdy, ze kterých se pomocí technologií dá vytvořit hudební nástroj, anebo zajímavých prostor, které se dají takovým způsobem oživit. Moje filozofie je, aby na takový nástroj mohl hrát kdokoli, aby to, co z té interaktivní kompozice leze, dávalo smysl, i když se v ní pohybuje nemuzikant. V každém případě bych ve Štramberku něco rád zrealizoval a mám už i konkrétní nápad, takže v podstatě čekám na příležitost. Mým tajným snem je udělat ve Štramberku celý festival takových instalací. Pozvat soundartové umělce z celé Evropy. To by ale nejspíš chtělo velkého sponzora.

David Macháček