Kurátor Lašského muzea Pavel Dvořák zahajoval aktuální výstavu fotografií Eduarda Ingriše stylově jeho písní.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
Kopřivnice (dam) – Trampská píseň Teskně hučí Niagára stylově zahájila kopřivnickou výstavu fotografií Eduarda Ingriše v Lašském muzeu. Autor této písně se ale na aktuální výstavě v Šustalově vile prezentuje jiným ze svých mnoha talentů, a to právě fotografiemi.
„Eduard Ingriš byl hudebním skladatelem, ale shodou okolností a s přispěním jeho pestrých životních osudů se stal také kameramanem, fotografem, mořeplavcem. Na každém místě, kde se ocitl, se dokázal uplatnit,“ říká Magdalena Preiningerová, která v Muzeu jihovýchodní Moravy spravuje Ingrišovu pozůstalost, jejíž drobná část je nyní k vidění i v Kopřivnici.
Osudy Eduarda Ingriše jsou mimořádně zajímavé, už mezi světovými válkami se stal uznávaným kapelníkem a operetním skladatelem. Jeho opereta Rozmarné zrcadlo se v Praze dočkala 1 600 repríz. Plodný autor napsal asi tisícovku dalších písní do šedesáti operetních představení. Jeho cesty světem začaly na konci roku 1947, když vyrazil do Jižní Ameriky za místem argentinského filharmonického orchestru. Během cesty ovšem došlo k únorovému komunistickému převratu, hudebníkův pas a vízum přestaly platit. Místo přímé linky do Buenos Aires jej čekala několikaměsíční dobrodružná cesta ilegálního uprchlíka, která skončila v Peru v jedné z baťovských enkláv. „Tady Ingriš začal vyučovat děti hudbě a postupně také fotografovat rodinné portréty. Postupem času se i v této věci tak vypracoval, že se stal nejen oficiálním portrétistou peruánského prezidenta, ale také kameramanem, jehož služby využívala například americká filmová produkce,“ popsala cestu Eduarda Ingriše k fotografii Magdalena Preiningerová.
Do nevelkých výstavních prostor Lašského muzea se podařilo v první fázi vměstnat 38 čtvercových zvětšenin dokumentárních fotografií Eduarda Ingriše. Drtivá většina z nich byla pořízena v Peru, ale jsou zde k vidění i snímky z Bolívie, Brazílie a dalších zemí. Přestože snímky byly pořízeny mezi roky 1949 a 1961, překvapí nejen jejich vynikající technická kvalita, ale také to, jak moderně fotografie po bezmála sedmdesáti letech působí. Přestože výstava Na cestě světem bude v muzeu k vidění až do 26. listopadu, lidé, které zajímá, by s její návštěvou neměli otálet, v průběhu trvání expozice budou totiž vystavené fotografie obměněny za další část Ingrišovy kolekce. Muzeum také pravděpodobně na přelomu října a listopadu připraví přednáškový večer, kde bude zájemcům blíže představena osobnost Eduarda Ingriše a které se možná zúčastní také vdova po této renesanční osobnosti, paní Nina Ingrišová.
