K o p ř i v n i c e ¬ Tím, jak mladí lidé v současnosti odkládají vstup do manželství nebo preferují život na ’psí knížku’, se může spolu s podílem vysoké rozvodovosti stát, že zlatá svatba bude jednou pouze součástí naší historie. O to víc potěší každá taková oslava, které se oba protagonisté dožijí v relativním zdraví, porozumění a vzájemné lásce.
To je případ i Marie a Aloise Jankových, kteří si svou svatbu zopakovali po 50 letech a osmi dnech od té první 24. června v Mariánském kostele ve Frýdku. „Chtěli jsme počkat na nejmladšího syna s rodinou, až přiletí z Kanady, aby rodina byla kompletní,“ vysvětlil osmidenní skluz pan Janek. Přestože se na slavnosti sešla pouze nejbližší rodina, byly svatebčanů tři desítky - čtyři synové manželů Jankových s manželkami, patnáct vnoučat a jedna pravnučka.
Alois Janek se za své kantorské praxe dostal až do posledního údolí na Morávce, do Lúčky pod Bílým křížem. Tam se seznámil s mladou Marií, která si přivydělávala roznášením pošty. Až zpětně si uvědomil, že Marii ještě před základní vojenskou službou jeden rok učil. Po narození dětí se rodina měla co ohánět. „Komunisté mi vyčítali, že se neangažuji, ale při čtyřech dětech, zaměstnané manželce a stavbě domu už na ostatní nezbývalo,“ vzpomíná pan Janek, jehož náboženské přesvědčení bylo důvodem, proč byl v roce 1971 vyhozen od kantořiny.
A čeho si na svém životním partnerovi oba váží? „Můj muž byl pro mě vždycky velkou oporou ¬ v životě i v nemoci,“ svěřuje se paní Marie. Na oplátku se jí od manžela dostává ocenění, jak skvěle dokázala zvládnout celou domácnost a výchovu synů.
Ilona Hoffmannová
