Hana P. Minehava se svými velkoformátovými plátny v exteriéru Kopřivnice. Až se zlepší počasí a koronavirová situace, plánuje další výstavu v plenéru.
FOTO: MARI VESE
Kopřivnice (dam) – Přestože živé kultuře v tradiční podobě už dlouho není přáno, tvůrčí duch v lidech rozhodně nechřadne a i v dobách drakonických omezení fungování společnosti vznikají zajímavé projekty. Jednou z novinek, které si zaslouží pozornost, i když svůj potenciál rozvine asi až s postupným návratem k normálnímu životu, je Ateliér Kasárna, jehož přípravu v těchto dnech dokončuje výtvarnice Hana Petrová vystupující pod uměleckým jménem Hana P. Minehava.
Jeden z nebytových prostorů v chátrajících Kasárnách na ulici České bude zatím mladá malířka užívat jako svůj soukromý ateliér, ale jak to situace dovolí, ráda by poskytla prostor i své vedení každému, kdo bude mít zájem. „Primárně jsem si ateliér založila pro sebe, protože potřebuji prostor, kde můžu malovat. Ale uvědomila jsem si, že když budu mít ateliér vybavený všemi pomůckami pro tvorbu, bylo by fajn to nabídnout i někomu jinému, a tak vznikl nápad sdílet nejen prostor, ale i můj čas a zkušenosti a předat je někomu, kdo o to bude mít zájem,“ říká Hana P. Minehava.
Mladá žena, která měla ke kreslení a malování vždycky blízko, vystudovala architekturu, ale po škole zjistila, že v praxi jí tento obor nesedí. „Už na škole jsem navštěvovala všechny nepovinné umělecky zaměřené kurzy. Měli jsme například kresbu s Liborem Novotným nebo kompozici s Věrou Kubicovou. Všechny ty věci mě hrozně bavily a vždy jsem v rámci studia architektury dávala přednost té umělecké složce před tou technickou. Celý gympl jsem chodila na výtvarku, ale nikdy jsem umění oficiálně nestudovala,“ říká Hana Petrová s tím, že architektura se zdála praktičtější. Touha po volné tvorbě se ovšem ukázala být silnější a nepomohla ani cesta do Hamburku, kde chtěla Hana dát ještě poslední šanci architektuře. Naopak pobyt v přístavním městě, které má i pověst živého uměleckého centra, ji nasměroval na dráhu umělkyně. Nejdříve absolvovala kurz sítotisku a později objevila Zeichnenzimmer. V netradičním uměleckém ateliéru vedeném ilustrátorkou Judith Riemeier trávila většinu svého volného času, a právě ona ji utvrdila v rozhodnutí jít si za svým životním snem. „V Hamburku jsem si koupila své první velké plátno, a když jsem si to vyzkoušela, byla jsem si jistá, že právě to je to, co chci dělat,“ říká Hana Petrová a připouští, že koncept, který poznala v hamburském Zeichnenzimmeru, přivezla s sebou do Kopřivnice. V principu si zájemce o výtvarnou tvorbu v Zeichnenzimmeru, a až to bude možné i v Ateliéru Kasárna, zaplatí pronájem prostoru na určitý čas a den v týdnu a zároveň má k dispozici dobré pomůcky, výtvarný materiál a v neposlední řadě čas zkušenějšího výtvarníka, který mu pomůže dosahovat jeho cílů. „V ateliéru v Hamburku se setkávala pestrá škála lidí. Chodili tam mladí, kteří se připravovali k přijímačkám na umělecké školy, ale vedle nich i amatéři, pro které to bylo jen hobby. Pamatuju si třeba straší paní, která malovala na plátno a rozhodla se, že chce vyzkoušet práci špachtlí, a tak si tam tuto svou touhu naplňovala,“ vzpomíná Hana Petrová, která chce, aby podobným způsobem fungoval i její Ateliér Kasárna. Když někdo bude potřebovat doplnit své portfolio nebo trénovat ruku před přijímacími zkouškami, bude mu ateliér a jeho zakladatelka k dispozici stejně tak jako někomu, kdo si bude chtít u malířského stojanu pouze odpočinout po náročné práci nebo splnit nějaký specifický požadavek. Hana P. Minehava nechce rozhodně nabízet klasický výtvarný kurz, kde se skupinka zájemců ve vyčleněný čas věnuje například pilování techniky portrétu od A do Z. „Ke každému zájemci budu přistupovat individuálně. To on si bude určovat náplň kurzu. Můžeme každou hodinu věnovat něčemu jinému, nebo naopak pilovat třeba jednu věc až do doby, než ji zvládne tak, jak si přeje,“ říká výtvarnice, která zatím plánuje svůj ateliér otevřít zájemcům zvenčí na tři dny v týdnu, a přestože zatím je vše jen na začátku a kurzy zatím není možné rozjet, už ji kontaktovalo několik zájemců. „Oslovila mě slečna, která má touhu posílat z cest ručně malované pohlednice, což je perfektní a velmi konkrétní záměr a já udělám, co budu moct, abych jí pomohla s jeho realizací. Stejně tak ale budu ráda, když se ozvou lidé, kteří nemají jasno v ničem jiném, než že chtějí zkusit malování, akvarel, linoryt nebo cokoliv podobného, a až pak společně budeme hledat, co přesně to bude. Každý umí kreslit, i když si třeba myslí opak,“ tvrdí Hana Petrová, jejíž ateliér má webovou i facebookovou stránku, kde zájemci najdou podrobnosti i kontaktní údaje.
Prostor, který vznikl úpravou místnosti, v minulosti sloužící jako fotoateliér, je připravený a jeho nová nájemnice se v něm pomalu zabydluje. Kdy se k ní připojí další lidé, bude záležet především na vládních opatřeních. Maximální kapacita má být pět lidí, ale Hana Petrová počítá s tím, že se budou zájemci v jejím novém království objevovat postupně tak, jak se budou uvolňovat opatření. „Možná ze začátku to bude jeden na jednoho a po dalším uvolnění nás bude víc. Pevně doufám, že se najdou lidé, kteří to budou využívat. Svou roli snad sehraje i zvědavost nebo to, že se po všech těch omezeních budeme zase potřebovat svobodně nadechnout,“ míní Hana P. Minehava.
Mladá malířka našla své umělecké jméno v jedné ze svých oblíbených písní od kapely Vypsaná fixa, kde Minehava vystupuje z autobusu. „Hrozně mě zajímalo, kdo to vlastně je, a ukázalo se, že jde o jméno postavy z knihy Eduarda Štorcha, o kmenové jméno hlavní hrdinky, které v překladu znamená „Šťastná chvíle“, a pro mě je tou šťastnou chvílí právě malování, takže jsem si tak sama vymyslela pseudonym,“ říká výtvarnice, která podle svých slov kdysi vůbec neměla odvahu pracovat pod svým jménem. Přestože to se už pomalu mění, možná i to je důvodem, proč kopřivnická veřejnost výsledky výtvarné práce Hany P. Minehavy zatím neměla možnost naživo vidět. Svou první dokončenou kolekci obrazů tady zatím oficiálně nevystavovala, pouze s kamarádkou fotografkou uspořádaly focení jejích pláten v nezvyklém industriálním prostředí v areálu Tatry. Vše se ovšem obešlo bez lidí. „Pak mě mrzelo, že tam nebylo aspoň pár lidí, protože to vypadalo skvěle. Inspirovalo mě to, že Kopřivnice je natolik specifická, co se týče venkovního veřejného prostoru, a ráda bych v tom pokračovala, až se umoudří počasí i koronavirus,“ říká malířka s tím, že už má vytipované další místo pro venkovní výstavu a tentokrát možná umožní zhlédnout ji i lidem, kteří o to budou mít zájem. Další příležitostí vidět její práce by zájemci mohli mít v rámci oficiálního otevření Ateliéru Kasárna, které by mohlo za příznivých okolností proběhnout v květnu nebo červnu letošního roku. I tam totiž chce výtvarnice předvést některá svá velkoformátová plátna malovaná převážně tuší a akrylem, stejně jako menší obrázky, které tvoří kombinovanou technikou na pomezí malby a grafiky. Náměty pro své neoexpresivistické obrazy autorka nachází sama v sobě, ve všedních dějích ve svém okolí i v hudbě.
