Miro Kasprzyk

K o p ř i v n i c e (dam) - Nejen nahlédnout do klaunových snů, ale přímo do nich vstoupit mohly děti, které minulou neděli vyrazily na odpolední představení do kulturního domu. Slovenský mim Miro Kasprzyk nejprve už drobnou etudou omluvil změnu programu způsobenou onemocněním svého kolegy a pak se po hlavě vrhl do hry s dětmi. Početné dětské publikum na jeho výzvy k účasti na hře reagovalo velmi vstřícně a bylo hned několik okamžiků, kdy představení z hlediště sledovali spíš jen rodiče, protože drtivá většina dětského publika se bavila přímo na jevišti a to je taky, jak se svěřil v rozhovoru, Kasprzykovým cílem.



Proč vlastně ve svých představeních dáváte tolik prostoru malým divákům?



To hlavní, o co se snažím, je ukázat, že jeviště není žádný strašák a že není nic nepříjemného na něm stát. Pokud děti mají chuť, tak mohou jeviště kdykoliv obsadit a hrát divadlo a právě v něm třeba najít svůj chodníček životem. Je to vlastně takové ’odklínání’ jeviště.



Je jazyk pantomimy pro děti jiný než ten, kterým hrajete pro dospělé?



Mohlo by se zdát, že je jiný, ale já si dovolím tvrdit, že hraní pro děti je těžší. Ony sice mají úžasnou představivost a tolerují, když to není technika zcela přesná, ale je tam něco, co se dá těžko definovat, ale dělá z hraní pro děti opravdu ’makačku’, ovšem ta odměna je zase úžasná.



Jakou roli hraje v dětských představeních improvizace?



Vždy je to představení jiné. Děti totiž pokaždé reagují jinak. Někdy, když chrápu, čekají, co bude, a počkají, až se sen rozjede. Jindy pochopí, že by mě měly hned vzbudit, aby se začalo. Takže hlavně reaguji na diváky.



Děláte pro děti i nějaké striktně němé představení?



Tohle se dá hrát i beze slov. Hrál jsem to ve Švýcarsku nebo Francii beze slov a taky jsme si s dětmi rozuměli. Nemusím mluvit, i když pak děti reagují třeba rychleji. Je to zajímavé, někdy, aniž bych si to nějak zakazoval, ani neceknu a jindy se rozpovídám.



Když hrajete pro dospělé, také jim dáváte prostor na jevišti?



Odvážil jsem se toho. Tady na Kopřivě jsem hrál Navigátora, kde je princip takový, že jeden divák má šanci hýbat mimem. On říká text a já to, co říká, hned hraji. Teď jsme to obrátili a diváky naviguji já a snažím se je nutit dělat pantomimu. Je to ’bžunda’.



David Macháček