Kopřivnice (hod) – Rozhledna na Bílé hoře je cílem vycházek už dvacet let. Na její stavbě se autorsky podílel architekt Milan Šmíd, vedoucí oddělení rozvoje území na kopřivnické radnici, který byl až do roku 2019 architektem města.
Kdo a kdy vás oslovil se zadáním navrhnout rozhlednu na Bílou horu?
V zájmu společností EuroTel a RadioMobil koncem devadesátých let bylo umístit v lokalitě Bílé hory stožár pro telekomunikační účely – nosič pro antény GSM, LTE apod. Ze strategických důvodů se obrátili na město Kopřivnici s nabídkou partnerství v projektu. Za město jsme řekli dobře, ale z projektu musí něco mít i samotná Kopřivnice. Přišli jsme s požadavkem upravit technickou stožárovou věž do podoby rozhledny a zároveň si výhledově zarezervovali pozice pro budoucí technologie, sloužící k pokrytí našeho města televizním signálem. V té době nové rozhledny ještě nebyly v módě a moc se nestavěly a orgány, které je měly povolovat, si s novým druhem staveb neuměly ještě poradit. Šlo o džentlmenskou dohodu – město pomůže záměr projednat v povolovacím řízení a za to na vrcholku Bílé hory vznikne nová turistická atrakce. Já dostal za úkol hájit zájmy města – definovat představu o „sympatičtějším“ charakteru stožáru. Od začátku přípravy měly RadioMobil a Eurotel vybraného projektanta, kterým byla Teplotechna Ostrava, a. s., jež měla připraven koncept věží, skládaných z těžkých železobetonových skruží. A tak jsme hledali řešení, jak z betonové věže udělat rozhlednu. V té době podobná konstrukce rozhledny na Čartáku u Bumbálky dostala podmínku, že musí splňovat charakter historických rozhleden – dřevěná, pevná, uzavřená, aby v lese nebyla vidět. Ale my jsme při přípravě našeho konceptu chtěli s ohledem na tradici města přiznat rozhledně technicistní charakter. Po dlouhé době se v porevolučním období v konceptu nějaké rozhledny objevily materiály jako ocel, nerez, sklo. A přiznám se po letech, že uvádět charakter spirály točitého schodiště do souvislosti s tvarem spirály DNA byl spíše marketinkový tah, neboť DNA má odlišný konstrukční princip. Ale životu rozhledny přirovnání jejího charakteru k DNA paradoxně pomohlo. Povolovací orgány ochrany životního prostředí na tuhle „vazbu“ lépe slyšely. V té době byly rozhledny pozapomenutou stavební kategorií a povolovací řízení nebylo jednoduchou záležitostí – proč konkurovat Trúbě, proč ocelová a betonová konstrukce v lese, proč jsou barvy zrovna takové a ne jiné, proč musí být vyhlídková plošina vidět nad stromy… Jednalo se o nový přístup zakomponování neznámé konstrukce do krajiny. V současnosti, kdy se povoluje v republice něco mezi 20-25 rozhlednami ročně, a to i v rovinách, je vzpomínka na způsob tehdejšího přesvědčování hodně k pousmání.
Z čeho jste vycházel při návrhu konceptu rozhledny? Bylo víc variant?
V té době se dokončovala z arboreta v Kamenárce cesta, která odkazovala na symboliku života. A tak jsme si řekli, že to zkusíme marketinkově doplnit principem DNA. Ten tvar musel zohlednit prefabrikovanou nosnou konstrukci, kterou Teplotechna už dříve pro stožárové konstrukce vyvinula a z představy přirozené plynulé spirály, byť schovat do ní to lomené schodiště bylo náročné. Dodnes platí normy, kdy po určitém počtu schodů musí následovat ve schodišti podesta. Ovšem jak udělat konstrukci tak, aby konstrukční spirála nebyla těmito podestami přerušována, byl oříšek k rozlousknutí.
Existovala i varianta s prosklením schodišťového prostoru a vyhlídkové plošiny. Ovšem ekonomická stránka a nakonec i pocit z těžkého uzavřeného tubusu odstavily tuto variantu do pozadí. U stávající varianty je výhodou otevřené schodiště a vyhlídková plošina, byť byly z počátku nemalé obavy, nakolik bude rozhledna využívána „skokany“ k dobrovolnému odchodu z tohoto světa. Predikce se naštěstí neprokázala a dodnes snad rozhledna působí tak, jak jsme chtěli, odlehčeně a vzdušně a to i za použití těžkých materiálů – ocelových roštů, ocelových plátů, vyzděných provozních místností a betonového dříku. Nicméně část spirály samotného schodiště měla ambice vnést do konstrukce ještě výraznější doplňkovou barvu než zelenou. Zvažoval se pro doplňkovou konstrukci podhledu odstín fialové, který by spirálu v tenké lince více zdůraznil. Ale tahle ambice padla na oltář kompromisů. Při povolování stavby bylo třeba někde ustoupit a obětovat fialovou v lese bylo relativně jednoduché. Naopak se dostal do popředí netradiční odstín tyrkysové barvy, který se pak používal několik let i na mobiliáři po celém městě a dostal se i do loga města. A to se podařilo, i když dnes se zase prosazuje spíše názor držet se konzervativní šedé, bílé či hnědé barevnosti. Připravované varianty se měnily taky podle toho, jak byla postupně povolována samotná výška, ve které bude rozhledová plošina. Rozhledna nestojí někde na holém vršku, ale uprostřed lesa a výška vycházela z predikce životnosti okolního lesa a předpokladu výšky vzrůstu okolních stromů. Chápu odbornou veřejnost, co má na starosti krajinný ráz a jejich požadavek, aby rozhledna co nejméně narušovala horizont kopce a nejlépe byla schována za stromy úplně. Ale to jaksi nekoresponduje s funkcí rozhledny. Naštěstí i na tehdejším oddělení krajinného rázu byli rozumní lidé, a tak jsme názorovým vývojem dospěli od výškových variant vyhlídkové plošiny ve 23,5 metrech nad zemí na výšku 26 metrů a celkovou výšku 40 metrů.
Kolik lidí se podílelo na projektu?
Teplotechna Ostrava, a. s., měla svůj tým zhruba 6 projektantů – jim patří nejvýznamnější podíl za to, že ve své době vznikla tato ojedinělá konstrukce, a já, který hájil požadavek na rozhlednu. Můj koncept konstruktéři postupně upravovali do prováděcích detailů. Prosadil jsem požadavky na tvar a plynulost spirály, otevřené schodiště, tvar vyhlídkové plošiny, výšky, barevnosti a některých použitých materiálů. Teplotechna vyhotovila realizační dokumentaci, kterou jsme společně projednávali se schvalovacími orgány. Za město se také podílelo na výstavbě oddělení investic, které zrealizovalo projekt přístupové komunikace.
Vzpomenete si na nějaké varianty, které zůstaly jen na „rýsovacím prkně“?
Pokud se jednalo o varianty, tak jak jsem již zmínil – lišily se jen projednávanou výškou, anebo uzavřením konstrukce prosklením. Ale od tohoto řešení se upustilo a myslím, že to bylo dobře. Za to, že konstruktéři Teplotechny museli dělat kvůli mým představám spoustu projektantských kotrmelců – např. s ohledem na přístup k technologiím i v těch největších třeskutých mrazech – jim patří i po letech moje poděkování.
Jak dlouho se projekt rozhledny připravoval?
Projekt se zpracovával asi rok a půl, z toho devět měsíců trvalo dojednávání parametrů stavby s orgány odpovědnými za povolení této stavby.
Jak se na svůj projekt díváte s odstupem času? Navštěvujete rozhlednu?
Na rozhlednu chodím tak dvakrát ročně. Trochu mne dnes trápí neautorizované „rádobyumělecké ztvárnění“ stěn provozního objektu, které opravdu ani náznakem neodpovídá charakteru stavby. Ale pořád si myslím, že rozhledna ani po těch dvaceti letech neztratila pro návštěvníka kouzlo překvapení, které se vyloupne na konci lesní cesty uprostřed hradby stromů - rozhledna na Bílé hoře, která jako jedna z prvních vlaštovek měla snahu dát nevzhledným technickým zařízením slušivý kabát.
