Michal Viewegh ukazuje svým čtenářům svou poslední knihu, novelu Andělé všedního dne, ze které také v Kopřivnici předčítal.
FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e - Aby předčítal ze své ještě žhavé novinky, novely Andělé všedního dne, diskutoval se svými čtenáři a podepsal pár knih, zavítal minulou středu do Kopřivnice nejprodávanější český autor současnosti Michal Viewegh. Na pozvání městské knihovny v kinosále několika desítkám zájemců Viewegh přečetl krátkou ukázku ze své poslední práce a v doprovodu svého nakladatele Martina Reinera potom živě diskutoval s přítomnými, ještě předtím si však populární spisovatel našel čas na rozhovor.



Pokud vím, jste zastáncem teze, že spisovatel by měl v knihách reflektovat vlastní prožitky, a byl jste proti nadpřirozeným bytostem v literatuře. Co vás přimělo k tomu, že ve své poslední knize máte anděly?



Není to žádný zásadní obrat v mé tvorbě. Pouze jsem si trošku zaexperimentoval a mám tam anděly jako podobenství. Je to pohádka pro dospělé. Já nevěřím v anděly v tradičním smyslu slova, nejsem věřící a ti andělé jsou v té knize jako síly dobra nebo pozitivní energie, která je kolem nás. Ale myslím si, že mají velmi civilní podobu. Jedna postava je přirovnává, že jsou něco jako detektivové, konkrétně o nich mluví jako o ’mordpartě’. V příštích knihách neplánuji žádné podobné postavy.



Máte nějakou osobní antipatii k fantastické nebo žánrové literatuře? Nebo se jí jen nevěnujete jako autor?



Vůbec nemám žádnou antipatii. I v mládí jsem četl takové ty klasiky, jako je Bradbury a další. Ale vždycky říkám, že pro mě je ta realistická próza dostatečně zajímavá, mezilidské vztahy jsou pro mě dostatečně fantastické a nepotřebuji děj svých knih přenášet na jiné planety a podobně. Věřím, že v tomhle žánru vznikají zajímavé věci, ale jde to mimo mě, rozhodně to však není přezíravost.



Řada vašich knih už se dočkala také filmového zpracování. Máte k jejich výsledné podobě výhrady, nebo vám filmové médium vyhovuje?



Mne to spíš těší. Radost z toho převažuje nad výhradami. Každý autor zfilmované předlohy má určité námitky, ale mě spíš těší, že ta knížka někoho inspirovala k tomu, aby ji natočil, a hlavně, že na to chodí diváci. Každý z těch posledních dvou filmů vidělo víc než tři čtvrtě milionu lidí. Porazili jsme i americké filmy a to jaksi přebíjí veškeré pochybnosti.



Je to i tím, že jste si k těm posledním titulům sám napsal scénář?



Bezpochyby se jaksi nemohu vylhat ze zodpovědnosti, když jsem si teď dvakrát psal scénář. Takže případné chyby jdou i na mé triko.



Vím, že jste vydal Báječný rok 2005. Vyšly i další ročníky a pokračujete v těchto deníkových zápiscích?



Ne. Já se k deníku možná někdy vrátím, protože mě to bavilo a měl jsem na to i docela dobré ohlasy. Ale určitě to nebude dřív jak za pět let, spíš možná za deset si udělám další průběžnou zprávu o svém životě. Letos budu vydávat dvě knížky. Celé léto bych měl psát dětskou knížku, která se bude jmenovat Pohádky pro unavené rodiče a vyjde před Vánocemi. Píšu taky scénář pro Honzu Hřebejka, který by měl příští rok natočit nový film podle Povídek o manželství a o sexu a při tomto tempu absolutně nestíhám psát si ještě deník.



Býval jste hodně slyšet jako hlasitý kritik politické situace, teď už jsem dlouho nic takového nezaznamenal. Přestala vás politika zajímat?



Já jsem se dost stáhnul, už prostě odmítám být tím profesionálním komentátorem politického dění, přestože to po mně občas někdo chce. Pořád mi někdo volá, abych komentoval sto dní vlády nebo poslední knihu Václava Klause a podobně. Ono to mělo svoji logiku v době, kdy jsem psal fejetony do novin. To jsem situaci sledoval velice podrobně, a když už jsem se vyjadřoval ve fejetonech, tak jsem se nemohl bránit občas něco říct i mimo tento žánr. Hlavní důvod, proč už se k politice nevyjadřuji, je ten, že jsem v posledních čtyřech pěti letech ve svém osobním životě prožil takové zásadní věci, které mě vrhly jinam. Úmrtí v rodině nebo narození mých dětí mi tak nějak podivně zrelativizovaly význam každodenní politiky. Navíc nevidím v politice nic tak fatálního, abych cítil potřebu prezentovat svůj názor.



Jaké to je být nejprodávanějším tuzemským autorem. Užíváte si tu pozici, nebo vás spíš obtěžuje zájem bulváru nebo výpady toho smyslu, že jste komerční autor?



Tohle už mě netrápí. Někdo, kdo chce být brán vážně, už o mně nemůže tvrdit, že jsem komerční autor. Když si přečte poslední knihu Andělé všedního dne, román Vybíjená, sbírku literárních parodií nebo psychologickou novelu Lekce tvůrčího psaní, tak musí uznat, že to jsou věci, které opravdu nejsou komerční literaturou. Takže to je taková polopravdivá nálepka a spíš se blamuje ten, kdo ji používá. Bulvár mě štve hodně, ale zase není to tak, že bych se budil s myšlenkou na nějakou odplatu. Já se pouze snažím některé věci, jako je můj soudní spor s bulvárem, dotáhnout do konce. Snažím se být v této věci důsledný, takže nemluvím s bulvárem a nemluvím dokonce ani s těmi tak zvaně seriózními časopisy, jejichž vydavatel bulvár vydává.



Jakým způsobem vznikají vaše knihy. Máte je dopředu připravené v hlavě a pak je jen napíšete nebo sedáte k počítači jen s hrubou představou a výsledná podoba textu vzniká až v průběhu psaní?



Odjakživa mám připravených víc námětů. Vždycky jsem měl tak tři čtyři náměty po ruce a pak se běžně stává, že jedno z těch témat si mě vybere a začne mi připadat zajímavější a naléhavější.



Takže na začátku psaní znáte jen téma a nemáte do detailu připravený celý děj?



Ne, je to spíš opravdu jen téma nebo obecná představa o tom výsledném textu. Teď si třeba už dělám poznámky k Románu pro muže, který bych chtěl psát příští rok, ale neznamená to, že bych už nosil v hlavě jednotlivé epizody nebo osud hlavního hrdiny. To vůbec nemám připravené. A ani bych si to nechtěl takhle podrobně připravovat, protože by mě to pak nebavilo psát. Nejzábavnější na tom je, jak ty nápady přicházejí postupně a člověk překvapuje sám sebe. To je na tom vzrušující.



Z různých statistik vyplývá, že vašimi čtenáři jsou především ženy. Čím si myslíte, že je způsobena ta nálepka autora ’románů pro ženy’?



To jsou statistiky, které neplatí jenom pro mě, ale pro všechny autory beletrie. Podle výzkumů dělaných v Německu je osmdesát procent všech čtenářů beletrie ženského pohlaví. A když jsem napsal takové věci jako Výchova dívek v Čechách nebo Román pro ženy, tak si k tomu můžu ještě nějaké to procento přidat. To, že o mě jeden kritik napsal, že jsem nejlepší česká spisovatelka, beru spíš jako kompliment a nemám s tím vůbec žádný problém. Ale moje knihy samozřejmě čtou i muži a třeba na Zapisovatele otcovské lásky jsem měl víc reakcí od rozvedených chlapů než od žen.



Řekl jste, že připravujete dětskou knihu. Je to poprvé, co se věnujete dětské literatuře? A je nějaký důvod, proč je to až teď?



Bude to moje první knížka pro děti. Já už jsem si to kdysi sliboval, když byla moje první dcera malá, ale nedodržel jsem to. Vždycky jsem začal psát knihu pro dospělé. Ale mrzelo mě to, takže teď, když mám dvě malé holky, tak si říkám kdy, když ne teď? Neměly by to být klasické pohádky, spíš příběhy z každodenního života, ale chtěl bych to napsat tak, aby tomu rozuměly děti, ale zároveň to bylo zajímavé a zábavné i pro rodiče. Aby ten utahaný rodič, který v půl deváté večer po celém dnu začíná číst svým dětem, netrpěl a trošku tím bavil i sám sebe. To je moje ambice, i když nevím, jestli se mi to povede, nikdy jsem nic takového nedělal.



David Macháček