Úkolem médií a novinářů je nadneseně řečeno být prodlouženýma očima a ušima svých čtenářů, posluchačů či diváků. Než aby se k určité události nahrnuli všichni zájemci a jeden po druhém se vyptávali po příčinách jevu, pošle se tam člověk ověšený technikou či vybavený pouze obyčejným zápisníkem, aby se vyptával za své ’zákazníky’. A těm pak předloží výsledek svého úsilí ve formě nějakého novinářského díla.



Takový výklad na úvod jsem si nevybral náhodou. Nastíněný postup vypadá celkem jednoduše a srozumitelně. Jenže zdání poněkud klame a život v médiích připravuje mnohé perné chvilky. Jako třeba, když do malého města přijíždějí vrcholní politici a zároveň pomalu nastává nejvyšší čas na zakoupení krejčovského metru, aby ty dny do očekávaných voleb utíkaly rychleji. Rozhodování, jak s událostí naložit tak, aby bylo učiněno zadost žurnalistické nestrannosti a vyváženosti, není zrovna z těch, která se řeší šmahem každý všední den. A to prý jsou média velmoc. I když v pořadí až sedmá.



S politikou je to vlastně stejné jako s výrobou nějakého zboží. Obojí potřebuje čas od času reklamu v médiích. Tak, aby to, co někdo prodává, druhý dobrovolně a navíc rád koupil. Jeden rozdíl tu ale přece jenom je. Zatímco reklama na prací prášek je stále účinná, kočující politici to mají s propagací mnohem těžší. Reklamační podmínky jsou totiž pro mnohé voliče příliš tvrdé - špatná politika se může vyměnit za jinou jen co čtyři roky.



Michal Polášek