Někdejší diplomat a politik Martin Palouš si pozornost publika vysloužil nejen tím, že byl novou tváří diskuzního setkání, ale i svým zamyšlením.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
Kopřivnice (dam) - Nováčkem letošního ročníku setkání Myšlenky TGM a současnost byl Martin Palouš. Bývalý chartista, polistopadový politik a diplomat účastníky diskuze svým příspěvkem, ve kterém mimo jiné hledal paralely mezi prezidenty Masarykem a Havlem, posluchače zaujal. Po skončení programu si pak Martin Palouš našel v zákulisí čas na krátký rozhovor.
Pořadatelé všem hostům letošního ročníku setkání položili otázku, zda mezi současnými politiky vidíte někoho, kdo by byl typově podobný Tomáši Masarykovi, je někdo takový?
Teď mě napadá, že typově nejpodobnější je mu asi Petr Pithart. Ten se myslím k celé této tradici explicitně a srozumitelně hlásí. Jistě má celou českou realistickou politiku promyšlenou, a pokud by byl dotázán, do jaké míry je Masarykem inspirován, určitě by odpověděl zcela jasně. On je typický případ člověka, který vychází z podobných ideálů jako Masaryk. To, zda hodlá do aktivní politiky tak či onak vstoupit, to nevím a mám o tom osobně jisté pochybnosti, ale pokud bych měl říci jedno jméno, byl by to on.
To bylo hodnocení pohledem dovnitř, ale vy jako někdejší diplomat a člověk se zájmem o mezinárodní politiku vidíte osobnost masarykovského střihu někde ve světě?
Ani ve světě takových lidí mnoho není. Teď mě velice překvapil slovenský prezident Kiska, když vystoupil v Praze na konferenci Fórum 2000. Řekl bych, že jakkoliv má vlastní genezi a určitě to není profesor, který by se zabýval filosofií, je typem politika s ideály. Dovedu si představit, že ve světě jsou někde další takovíto politici, ale nevím teď přesně, kde a kdo. V Evropě takového člověka moc nevidím a v Americe už vůbec ne.
Je právě nedostatek osobností s velkými ideály problémem současné světové politiky?
Já bych řekl, že je to tak trošku specialita české historie, to spojení velkých ideálů a reálného světa. Prostá potřeba přesáhnout sebe sama bývá dost často únikem do jakýchsi nadoblačných sfér, které právě nejsou propojeny se schopností činu a jednání. To bylo právě na Masarykovi pozoruhodné. On asi nebyl filosof, o kterém se učí v dějinách světové filosofie, ale výrazně se zapsal do české filosofie. Tedy do filosofie, která možná trošku sokratovským způsobem zasahuje do konkrétní situace a jedná dost často proti vlastnímu krátkodobému zájmu. Masaryk rozhodně nebyl žádný populista a dost často šel proti proudu, a když přišlo na okamžik pro čin, tak ho udělal. Ve chvíli, kdy se před ním otevřelo okno příležitosti, tak do něj vstoupil.
Vy jste se pohyboval v reálné politice na začátku devadesátých let. V čem vidíte hlavní rozdíl té doby a naší současnosti?
My dnes zase prožíváme jakési revoluční období, ale ne proto, že bychom jej naplňovali revolučními myšlenkami nebo že něco konáme, ale proto, že žijeme na zlomu věků. V roce 1989 jsme měli to štěstí, že jsme mohli využít situace, která se vytvořila. Tehdy to ale nebyl konec procesu, ale spíš začátek. Tehdy jsme mluvili o našem návratu do Evropy, zvali jsme si experty, kteří nám mohli dát poučení, jak funguje standardní demokracie. Časem se ukázalo, že to nebyl jen náš vnitřní kruh problémů souvisejících s transformací režimu z nedemokratického na demokratický. Širší okruh byl regionální a docházelo ke změně politické architektury v Evropě a ještě širší okruh je globalizační. Naše demokratizace se odehrávala nikoliv k nějakému stabilnímu vnějšímu prostředí, ale ve světě, který se nadále dosti turbulentně proměňoval a proměňuje. V tom je velký rozdíl. V roce 1989 jsme mohli věřit v určitou pozitivní filosofii dějin. V to, že věci dobře dopadly a že se liberální demokracie osvědčila v souboji s totalitarismem, ale teď v roce 2016 nevíme, co nám budoucnost přinese. Dochází k velké restrukturalizaci mocenských struktur a silokřivek ve světě. Multipolární svět, ve kterém žijeme, je relativně nebezpečný.
