Přestože boty Marka Šimíčka byly po pobytu v extrémním mrazu promrzlé na kost, dobrodruh podle svých slov většinou bojoval s tím, aby nebylo příliš horko. FOTO: HANA CAKÓOVÁ

Mniší (dam) – Marek Šimíček z Mniší si minulý týden splnil další pro mnohé bláznivý cíl. Dobrodruh, který opakovaně zdolal zamrzlé jezero Bajkal na bruslích, dokázal, že chladu se opravdu nebojí, a strávil osm hodin v kryokomoře při teplotách okolo -120 ºC.

„Napadlo mě to strašně dávno už v dobách, kdy tady před deseti patnácti lety začala vznikat první polária. Je to zajímavé a ukazuje to, že když je člověk dobře připravený, zvládne opravdu hodně,“ vysvětlil Šimíček, co jej do extrémního mrazu přivedlo. Celý pokus se uskutečnil v pondělí 12. ledna v poláriu, které slouží pacientům v Lázních Teplice nad Bečvou. Šimíček byl v komoře, ve které běžně lidé tráví jen několik okamžiků, od druhé hodiny odpoledne do desíti večer, celou dobu pokusu byl pod dohledem oborníků z katedry kybernetiky a biomedicínského inženýrství Vysoké školy báňské v Ostravě a zkušeného anesteziologa.

„Pomocí přístrojů sledovali mou tělesnou teplotu, srdeční činnost a saturaci krve kyslíkem. V komoře byl také přístroj na sledování koncentrace CO2, ale to bylo vlastně zbytečné. Tento plyn už při teplotách okolo -79 ºC mění skupenství na pevné a tvoří vločky. Nakonec měřicí přístroje ukazovaly setinnou koncentraci než v běžně dýchatelné atmosféře,“ prozradil Šimíček.

Pokus o „přenocování“ v extrémním mrazu podle jeho vlastních slov nebyl náročný ani nebezpečný už jen proto, že jej mohl kdykoliv přerušit.

V přírodě prý člověk zažije daleko větší zimu. „Venku i třeba v -30 ºC si člověk musí připravit ležení a ráno jej zase sbalit. Samotné ležení ve spacáku není problém, ale balit ty zmrzlé věci ráno, to je to opravdové peklo. Ve srovnání s tím, co jsem zažil venku, to byla švanda, protože jsem se v teple oblékl, zalezl do spacáků a pak jen po schůdkách seskákal dolů. A když pokus končil, tak jsem zase jen vylezl ze spacáku, vyšel osm schodů a byl jsem v teple,“ vysvětluje Šimíček.

Vědecká měření ukázala, že rozdíl tělesné teploty před osmihodinovým pobytem a po něm v extrémním mrazu činil jen tři desetiny stupně. Své tělo Marek Šimíček udržel v teple díky několika vrstvám, mezi kterými nechyběla jak speciální péřová bunda, dva velmi kvalitní spacáky do extrémních podmínek, stejně jako obyčejné staré oteplovací kalhoty nebo pletené ponožky od maminky. Jak se ukázalo, protimrazová opatření byla víc než jen dostatečná. „Víceméně celou dobu mi bylo horko nebo skoro horko. Tak tak, že jsem se nepotil. Zima mi nebyla ani v náznaku. Naopak musel jsem větrat, čas od času do spacáku pustit ten studený vzduch, abych se nepotil,“ popisuje pocitovou teplotu při svém pokusu Marek Šimíček.

Jeho pokus je pravděpodobně první svého druhu u nás, ale není oficiálním rekordem, především kvůli nákladům, který s sebou zápis do knihy rekordů nese. Kvůli rekordům se prý ale Šimíček do mrazu zavřít nenechal.

„Nemohu vyloučit, že třeba na Novém Zélandu někdo minulý měsíc neudělal něco podobného, to nevím. Mně šlo o to si to vyzkoušet a bylo tam dost lidí, kteří by mi to mohli dokázat. Kdo mi nevěří, ať si to vyzkouší sám,“ nechal se slyšet Marek Šimíček.

Ten i dál spřádá smělé plány. Stále ještě doufá, že i letos v zimě se podívá znovu na Bajkal v rámci natáčení dokumentárního filmu, chystá se také na zhruba dvoutýdenní trek v Norsku v Amudsenoných stopách. Na jaře by pak rád s několika dalšími lidmi dojel na kajaku po Dyji, Moravě a Dunaji z Břeclavi až do Černého moře.

Kromě toho aktuálně pracuje na své druhé cestopisné knize s titulem „Moře sladké vody“ o letní výpravě na Bajkal, kde vloni v létě napádloval asi 1 500 kilometrů. Po dokončení knihy bude Šimíček hledat někoho, kdo by podpořil vydání této knihy, a pokud bude úspěšný, vyjít by měla ještě letos.