Až do roku 1953 jsme žili na samotě mezi lesy a „městem“ pro nás byly občasné pěší procházky na nákupy do Frenštátu pod Radhoštěm, neboť autobusy ještě pravidelně nejezdily. Po smrti staříčka však otec na statku neměl zájem hospodařit, a tak nás tři sourozence i maminku zavedl onoho roku na zahradu a ukázal nám mezi dvěma táhlými kopci několik kouřících vysokých komínů a řekl: „To je Kopřivnice, tam se odstěhujeme.“
A tak se i stalo. Nastěhovali jsme se do bytu 2 + 1 na nové sídliště, kterému se tehdy říkalo „Korea“. Podobalo se asi tehdejší válčící zemi: všude bláto, neupravený terén a pro vodu jsme si chodili s kbelíky kilometr daleko k pumpě nebo cisterně. Vodu jsme shromažďovali ve vaně - z ní se vařilo, umývalo nádobí, omývalo obličej i tělo, ale i splachovalo WC. Na šmigrust nás se sestrou do té vody házeli rozjaření kluci …
Já měla tehdy deset let, bratr osm a sestra šest. Život ve městě Kopřivnici se teprve vyvíjel - pamatuji si, jak nás otec napomínal, abychom do obchodu nechodili bosky. „Ve městě se chodí v botech!“, upozorňoval. Všichni tři jsme začali chodit do bývalé „německé“ školy a já měla se sestrou z 1. třídy společnou aktovku.
Žili jsme napůl ještě i bývalým životem na statku - dostali jsme tam kousek pole, měli jsme krávu, slepice, psa, zahrádku i chatu. Každý den tam dojížděla maminka a my ostatní jsme se tam dostávali sto jedenáctkou upravenou na převoz dělníků do práce a z práce až v sobotu po vyučování. Vraceli jsme se v neděli večer. Trávili jsme „na chatě“ i všechny dny prázdnin. Byli jsme jakýsi předvoj pozdějších víkendových pobytů městských lidí.
Město Kopřivnice nám však poskytovalo čím dál větší možnosti rozvoje vzdělání i osobnosti. Hlavně v oblasti sportu - 2x týdně jsem chodila do Sokola, 2x týdně do baletu pana A. Karlovského, později jsem soutěžila s kroužkem společenského tance pana Emila Žáčka. Často jsme vystupovali na kulturních programech města. Nejvíc vzpomínám na přípravu silvestrů, které byly tak úspěšné, že se opakovaly i 3x! Také taneční hodiny v Katolickém domě byly mým dobrým uvedením do společenského života.
Nemohu zapomenout ani na závodní knihovnu, kde jsem brzy přelouskala všechny mi dostupné knihy.
Ve dvaceti letech jsem se vdala do Mořkova, kde dosud bydlím. Do Kopřivnice však stále ráda jezdím - za oběma sourozenci a jejich rodinami, i na hřbitov, kde odpočívají oba moji rodiče. Kopřivnice pro mě zůstala symbolem dívčích, slečnovských i začátkem mých ženských let. První polibky, rande, lásky … Bílá hora, Váňův kámen, Skalíkova louka, Raškův kámen, Janíkova studánka … Vše mi ožívá před očima a působí svým kouzlem i v mých 65 letech! Nebyla televize, video, počítače - volný čas jsme trávili v přírodě a v pohybu.
Můj tatínek byl konstruktérem ve vývoji n. p. Tatra, a tak i doma stále něco vynalézal pro lepší chod tatrováckých motorů. Vzpomínám si, že na našem kuchyňském stole jsme stále měli převodovku a ta voněla olejem, pomocí kterého měla být vylepšena „šoupátková skříň“. Za těch deset let se vývoj kopřivnických automobilů pohnul od tatraplánů až k elegantní 603. Často jsem randila s klukem z průmyslovky v kopřivnickém muzeu, kde mi vysvětloval funkci válců a dalších technických vymožeností motorů. Proto jsem měla z fyziky a zásluhou tatínka i z matematiky vždy jedničku. Jen škoda, že vývoj osobních aut ztratil v Kopřivnici budoucnost - otce to zdeptalo tak, že předčasně odešel do tatrováckého nebe…
Vše, co jsem v Kopřivnici získala, bohatě jsem uplatnila v celém svém dalším životě a vložila i do osudů mých čtyř dětí.
