Klára Machů zapaluje svíčku, kterou symbolicky pokřtila svou debutovou básnickou sbírku. Kmotrou a redaktorkou knihy byla Tereza Šustková.

FOTO: DAVID MACHÁČEK

Sbírka Až mě vypálí slunce je členěna do pěti oddílů nazvaných Přihořívá, Místo v dlaních, Očima vody, Ohniště poledne, Jínan a váhy. Jednotlivé básně pak autorka už neuzavírá do významových pout názvů a jejich interpretaci nechává čistě na čtenářích – bez názvů jednotlivých básní, bez rámování a vysvětlování. Poezie, která se nebojí ticha, jasu ani závrati z konečnosti.

Kromě samotného autorského přednesu poezie a hudebních improvizací cimbalistky Gabriely Tannertové si návštěvníci literárního setkání mohli poslechnout ještě před jejím uveřejněním i recenzi sbírky renomovaného literárního historika Milana Blahynky. Podle něj je celá kniha „místem, kde se slova stávají živly.“ Vyzdvihl autorčinu jistotu, použití rýmového echa a upozornil i na to, že se Klára Machů svou tvorbou hlásí k takovým klasikům české poezie, jako jsou Erben nebo Sládek.

Kmotrou sbírky byla básnířka Tereza Šustková, která byla coby redaktorka u vzniku celého díla. „Bylo pro mě velmi silné vznik knížky sledovat a Kláru doprovázet. Byla to cesta velké odvahy. Vidím v ní odvahu k jemnosti a zároveň odvahu k tomu vyjádřit tíseň existence,“ svěřila se Tereza Šustková. Sbírka je podle ní plná ohně, jisker, světla, svítání, slunce. „Chtěla bych sbírce popřát, aby v rukou čtenářů tak nějak žhnula a zářila,“ prohlásila Šustková, když místo obligátního křtu šumivým vínem sbírku poslala do světa symbolickým zažehnutím svíčky.

Sbírku Až mě vypálí slunce vydalo nakladatelství Dobrý důvod, které se z velké části specializuje na poezii, z menší pak na díla regionálních autorů z Vysočiny.