Kopřivnice mého dětství - městečko jako malované
Chlapec s maminkou si vyšli na malou procházku k lesu. Bylo příjemné jarní počasí. Kráčeli po mírně stoupající pěšince, až stanuli na travnatém svahu pod Červeným kamenem. Pak se dlouze dívali do údolí pod sebou. Přímo naproti se prostíral rozlehlý kopec jménem Bílá hora. V tom údolí leží městečko, které jako by namaloval sám pan Lada. Chalupy a chaloupky, zemědělské usedlosti, hospodářská stavení, nejrůznější obchůdky s rozmanitým zbožím a hodně zeleně. Támhle k nebi ční věž kostela svatého Bartoloměje, kam chodívají lidé na nedělní bohoslužby. Hned vedle kolejí, kudy projíždějí vlaky od Veřovic do Studénky a opačně, se nachází místní hřbitov. Tam odpočívá chlapcova babička z matčiny strany. Nepoznal ji, zemřela předčasně a mladá na tuberkulózu za války ve čtyřicátém roce, když jeho mamince bylo deset let. Zůstali pak nadlouho sami, ona a její tatínek, chlapcův dědeček, v domku na kraji Kopřivnice, jenž matčin otec postavil.
„Mami,“ nadechl se chlapec, „tam v dálce jsou vidět vysoké komíny zdejší továrny. Tam chodíte s tátou denně do práce a s vámi spousta lidí z Drážného a z celého města a okolí.“ „Pracoval tam i dědeček, a až vyrosteš, možná budeš v tom závodě jednou pracovat i ty,“ odpověděla máma.
Chlapec si s dědečkem rád a často povídal. Postarší, již nemocný muž, vyprávěl vnukovi o své profesi lakýrníka, které se vyučil v tehdejší kopřivnické vozovce, akciové společnosti ve třiadvacátém roce. Čtyři roky poté, kdy již fabrika změnila název na Závody Tatra, akciová společnost pro stavbu automobilů a železničních vozů, byl pro nedostatek práce propuštěn. Hovořil, kterak na konci dvacátých let v době hospodářské krize cestoval za prací až do našeho hlavního města Prahy.
Kluk s mámou dál hleděli do dálky, jarní vánek jim příjemně chladil horké tváře. Měli jako na dlani to městečko plné tajemných zákoutí, kouzel a romantiky, ještě bez vysokých panelových domů, kdysi zvané vesnicí, obcí či městysem. Žena vzpomněla svých školních let, jak navštěvovala nejdříve obecnou pětitřídní školu a pak měšťanku na náměstí. Mladé roky neměla snadné. „To víš, synu, po smrti mé maminky jsme zůstali sami s tvým dědou. On musel hodně pracovat, abychom mohli slušně žít. Na učení někdy nezbývalo času, musela jsem otci pomáhat a po vychození školy jsem tatínkovi vedla domácnost.“ Chlapec naslouchal, jak se kdysi žilo, jak bývali i mladí lidé vyčerpáváni těžkou prací.
Když se z chlapce stal jinoch, rozšířil si zájmy a do rukou se mu dostávaly zajímavé knihy. V nich se dočítal pozoruhodné věci. Autor jedné z knížek, slavný sportovní reportér a spisovatel, pan Laufer, v ní uvedl blahopřejný telegram, jenž v roce 1948 zaslali na zimní olympiádu ve Sv. Mořici našim hokejistům zaměstnanci Tatry Kopřivnice. Vyjádřili hráčům obdiv a radost, jak jim to jde. V tom osmačtyřicátém prvně neprohráli s Kanadou a přivezli stříbrné medaile. A osmiválcová tatra porazila celou světovou konkurenci a vyjela bez řetězů až do Svatého Mořice, což způsobilo skutečnou senzaci. Pan Laufer ve vysílání přečetl telegram do mikrofonu a tlumočil do Kopřivnice poděkování našich hochů s hokejkami.
Z jinocha byl najednou mladý muž v rozkvětu sil a životem před sebou. Již pracoval v té slavné a světoznámé továrně a jednou spočinuly jeho pozorné a vnímavé oči na velmi staré, ale o to krásnější fotografii pro pamětníky v podnikových novinách. Byl na ní vypodobněn průvod v rámci oslav povýšení Kopřivnice na město. V popředí muž a žena v dobovém oblečení, za nimi dva lidé na koních a pak skupina malých dětí. Mládenec se v duchu přenesl do těch pradávných časů, kdy mu bylo asi tak mínus deset a vůbec nevěděl, že nějaký svět, zeměkoule a vesmír existují. Poznával místa, kudy chodíval do obecné školy a v dálce les, kde si vyprávěl na vycházce s maminkou. A protože měl rád historii a zrakové vjemy a počitky byly pro něj důležité, zadíval se na fotografii nezvykle dlouze. Když pak noviny odložil, znovu a znovu se k nim vracel. Možná si chtěl v myšlenkách přivolat doby poklidného, starého města, když v ulicích, uličkách a po úzkých chodníčcích kráčelo o poznání méně lidí, jezdilo jen málo aut a řidiči byli jaksi ohleduplnější. Potom si uvědomil, že to, co bývalo v dávné minulosti, nelze již žádat zpět. Nemělo valného významu se těmito představami zabývat donekonečna, navíc jej přemohla únava. Mladý muž proto ulehl v prostorné kuchyni na kanape, aby se osvěžil krátkým spánkem.
Stanislav Hlas
