Kopřivnice před 60 lety, Kopřivnice mého dětství byla malá, útulná vesnice, sice v té době povýšená na město, ale bez městských vymožeností. Byla tak malá, že naprostá většina obyvatel se znala navzájem osobně. Celá obec byla soustředěna podél dvou hlavních cest. Obě, ostatně jako i všechny další místní cesty, byly nedlážděné, za sucha prašné, v dešti blátivé. Okolo cest byly rozházené domky místních starousedlíků a jejich políčka a zahrady. Středem obce protékal potok, tak čistý, že v něm byly ryby a že se v tůních dalo i koupat. Okolo potoka byly nejstarší stavby. Kdyby se zachoval třeba domek paní Kubátové, byl by to dnes turistický trhák, takový to byl folklor. Naopak nové, výstavnější vily vyrůstaly v „Ptačí čtvrti“, od kolejí směrem ke koupališti. Dojem města navozovaly pouze větší stavby, tedy kostel, školy, Sokolovna a Katolický dům. Domy k bydlení, tedy činžáky, byly pro nové obyvatele, kteří do Kopřivnice přicházeli za prací. Těch domů moc nebylo - 4 domy na Sokolovské ulici a před nimi „Mládenecký dům“ (svobodárna), dnes Finanční úřad, tři domy na náměstí vedle Sokolovny, a na konci města, téměř v polích ubytovna „Kasárna“ a dva „Úřednické domy“ u cesty na Nový Jičín.
Školy, které na nás děti čekaly, byly tři. Jedna základní, 1. - 5. třída, byla vedle fary. V přízemí byla i školka pro malé děti. Druhá základní byla škola „Německá“, dnes Milady Horákové. Z obou jsme se pak všichni sešli ve škole na náměstí, říkalo se jí „Měšťanská“, kde byly vyšší ročníky. Protože bylo moc dětí, učilo se i v 1. poschodí Národního výboru, dnes Lidová škola umění, vedle kostela.
Učili nás - ve školce paní učitelka Juřenová, na základce pan učitel Buček a paní učitelka Hubeňáková, na náměstí páni učitelé Tvarůžek, Pustějovský, Matula, Špaček a Fabiánová.
Na to, že byla Kopřivnice celkem malá ves, měla značnou obchodní síť. Každý občan měl svou oblíbenou pekárnu, kterou preferoval. Ve směru do Štramberka to byla pekárna Hykl, za Kaťákem proti chudobinci - patrová ubytovna pro osamělé lidi, dnes Favea - byla pekárna Lacina. Kdo tam donesl mouku, mléka a omastek - byl přídělový systém, všechny potraviny byly na lístky - tak si druhý den odnesl i 50 výborných „mastných“ rohlíků. Kousek dál, na křižovatce u Kachlovky, měl pekárnu pan Gold. Od něho byl vyhlášený chléb a tyčinky. V místě dnešního kulturáku byla pekárna Krestová, specializace na svatební koláče a na klobásníky, a o kousek dál byla pekárna Nakládal.
Zrovna tak slušná byla i situace v obchodech. U fary, proti základní škole, bylo papírnictví a školní potřeby - paní Bučková, dále v oblasti kostela byla zelenina - paní Ptáčková, potraviny pan Šula a u kachlovky potraviny Budoucnost, kde se ve dvoře prodávalo i uhlí. Největší koncentrace obchodů byla v oblasti „Starého“ a „Nového“ kopce. Dole, pod kopcem, tam kde je dnes kulturák, bylo železářství - pan Hanzelka, zelenina - paní Strnadlová, oděvy - pan Pořízka, hračky - pan Moudrý, potraviny a mlékárna - pan Váňa a na místě dnešního „kruháku“ byla velká prodejna Budoucnost. Ta se zachovala až do 70. let jako „Rybárna“. Ve stoupání k fabrice pak byla drogerie - pan Vavák, cukrárna pana Čapka, galanterie - paní Pinková, potraviny - paní Gloriková, zlatník a hodinář - pan Gerloch a metrový textil - pan Bartoš. Na hlavní ulici pak byl doslova blok obchodů, od rohu, kde je dnes optika, to byly oděvy - pan Popelář, cukrárna - pan Popelář, lahůdky - paní Popelářová, jídelna - paní Popelářová, řezník - pan Brychta, potraviny - pan Valenta a na druhé straně křižovatky trafika - pan Pospíšil a obuv Baťa. Byli tu i řezníci - od Štramberka pan Milich, u kostela pan Friedl, na Novém kopci už zmíněný pan Brychta a v dědině (dnes potok u hotelu Tatra) pan Holub. O zeleninu se kromě obchodů starali dva zelináři. Bylo to tradiční podnikání Bulharů, kteří prodávali zeleninu čerstvou přímo z pole. Jeden hospodařil na místě dnešní polikliniky, druhý měl pole na dnešním parkovišti u vrátnice č. 2 - u Sýkorce. Skladbu obchodů doplňovaly trafiky - u kostela slečna Horáková, u Kaťáku paní Seidlová a na Novém kopci pan Pospíšil.
Zdá se, že jsme tehdy žili skromněji než dnes, protože všechny tyto obchody (a jistě jsem některé zapomněla), se uživily na vesnici, která se teprve měnila na město.
Právě tak, jak měli lidé své pekárny, měli i své oblíbené hospody. I těch bylo dost a dost - Pod kaštany (Heisig), Sokolovna, Kaťák, Koupaliště, Závodní hotel, Moravia a Kuchař (dnes tam stojí „hokejka“). Restaurace Pod kaštany měla jméno podle kaštanové aleje, která právě tam začínala a lemovala hlavní cestu až k dnešnímu loutkovému divadlu u autobusového nádraží. Alej postupně zanikla při rozšiřování hlavní cesty.
O kulturu se dělilo v sále Sokolovny amatérské divadlo s promítáním filmů, v kaťáku byla scéna jen pro divadlo a kino bylo ve svém v Morávii. Pro děti se hrálo divadlo v sále Závodního hotelu, staral se o to pan Jan Matula. O zdraví pečovalo zdravotní středisko (nyní policie ČR), kde byla vodoléčba - pan Švach a ordinace - MUDr. Paul. Další ordinaci měl za kostelem MUDr. Gostík - nyní výtahy Socha.
Koupaliště se v zimě měnilo na kluziště a lyžovat se dalo kdekoliv v okolí, venkovní cvičiště a nebo hřiště byly u Sokolovny, za Kaťákem, na DTJ (nyní házená) a tehdejší VIP měli tenisové kurty za Závodním hotelem.
Veliká atrakce byla v oblasti, kde je dnes učiliště a krytý bazén. Jednak tam bylo fotbalové hřiště, ale hlavně nás děti tam lákalo letiště pro kluzáky a větroně, velká touha pro všechny kluky. Volný čas jsme my děti trávily hrami venku. Domů se chodilo až večer - najíst a spát. Dříve nebyl ani důvod, televize byla neznámý pojem, rozhlas byl pro děti nezajímavý a venku bylo pořád co dělat. Nebylo ani čeho se bát, ti nejmenší sice věřili na klekánici, ale dnešní vymoženosti jako gangy, pedofilové nebo úchylové asi vůbec neexistovaly.
A tak naše dětství před 60 lety můžeme dnes označit jako docela spokojené. Pokud byly nějaké potíže, tak ty jsme v těch svých 6 až 8 letech nevnímali, o tom by mohli psát ti o něco starší, kteří se jistě ozvou. A drobnosti, jako že jsme museli dotrhávat oblečení a boty po starších sourozencích, to jsou dnes úplné a dávno zapomenuté malichernosti.
Magdalena Polívková
